Predátor - Johnlock

Fáze 2.: Víc než jen chození

„Mám problém?" nechápal jsem a udiveně jsem položil šálek na stůl: „Vždyť ty s Mycroftem chodíš už skoro dva roky a nikdy to nevadilo."

„Jo, ale to je něco jiného. Myc je milý, citlivý, soběstačný muž, kdežto Sherlock je... je prostě Sherlock," ohradil se Greg a snažil se neznít uraženě. V tu chvíli se ve dveřích objevil polonahý Mycroft s ručníkem kolem pasu a se zoufalým výrazem ve tváři. Nutil jsem se a dalo mi to celkem zabrat, abych nevyprsknul smíchy.

„Lásko, kde máme oblečení?" zakňoural Mycroft bezradně a skoro se slzami v očích se vrhnul Gregovi okolo krku. Uvědomil jsem si, jak moc si jsou se Sherlockem podobní.

„Miláčku, tam jako vždycky. Ve skříni v ložnici," ohradil se Greg, ale i tak jsem poznal, že se na něj nedokáže zlobit. Když Mycroft s rozzářenou tváří odešel, neodpustil jsem si slabé rýpnutí: „Prej soběstačný muž."

„Myc je vážná a vysoce postavená osoba. Není divu, že si s pár věcmi neví rady. No, a proto jsem tu já, abych mu s tím pomohl, jinak je naprosto soběstačný," vysvětlil mi Greg a usrkl ze svého šálku.

„To samé můžu říct i o Sherlockovi, až na to, že není vážený ani vysoce postavený, ale zase si toho musí hodně pamatovat. A myslíš, že není soběstačný, když tu teď není s námi?" ohradil jsem se a také se napil.

„Jasně, musí si pamatovat adresy všech šlapek z Londýna a okolí," utrousil zle Greg. Hned si ale musel všimnout mého výrazu a začal se mi omlouvat.

„V pořádku. Vím, jakou nálepku teď má a já nemám jinou možnost, než se s tím smířit, jestli s ním chci zůstat," odvětil jsem skromně s lehkým úsměvem.

„Promiň, když se tě zeptám, ale... tobě to nevadí?" podíval se na mě Greg tázavým výrazem. Nejdřív jsem začal kroutit hlavou, ale v pohybu jsem se zarazil a zeptal se sám sebe: „Vadí mi to vlastně? A nemělo by?"

„Johne? Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě Greg.

„Jo, jen... donutil jsi mě přemýšlet nad svou situací a víš co? Já sám bych rád věděl, jak na tom vlastně jsem," řekl jsem ledabyle a vstal.

„Už odcházíš?" zeptal se mě Mycroft zrovna vstupující do místnosti.

„Ano, potřebuju se ještě něco dozvědět," odpověděl jsem s kraným úsměvem a doufal, že to neprokoukl. Ve skutečnosti se mi chtělo začít brečet, ani nevím proč, ale prostě jsem to tak cítil. Na rozloučenou jsem Grega ještě letmo objal mezi dveřmi a pak se rychle vydal po rušných ulicích Londýna zpět na Baker Street.

„Zase je pryč. A to mi sliboval, že se odsud nehne ani na krok, co budu pryč. Já bláhově mu ještě řekl, v kolik bych se chtěl vrátit," dal jsem se do pláče. Neměl jsem tušení, kde se to ve mně vzalo, ale všechno to muselo pryč. Můj smutek, vztek, zklamání a takové věci ze mě odcházely skrze usedavý pláč, který zřejmě donutil paní Hudsonovou odběhnout na chvilku od sporáku.

„Copak se vám stalo, pane Watsone?" zeptala se mě starostlivým mateřským hlasem. Když jsem jí jen zoufalým výrazem naznačil, že ani sám nevím, sedla si vedle mě na schodech a objala mě.

„To bude dobré. Nesmíte přestat věřit," utěšovala mě slovy, která mě spíše víc trhala na kusy. Nechtěl jsem tuhle starou dobrou duši trápit svým hysterickým záchvatem a tak jsem se pokusil uklidnit, což mi nešlo tak, jak jsem chtěl.

„Ale no tak, pane Watsone, ať už vás dohnalo k slzám cokoli, nebo spíše kdokoli a řekněme si upřímně, že oba víme, o kom mluvím, nesmíte se tím nechat pohltit. Ačkoli jste teď na pochybách, nesmíte mu přestat věřit, ano?" jemně mnou zatřásl a usmála se. Popotáhl jsem a přikývl. Věděl jsem, že to se mnou myslí dobře, a že i když toho moc neříká, ví přesně o mojí situaci, možná i víc, než já sám. V tu chvíli, jsem jí ale poslechnout nedokázal. Holmes mě neustále zraňoval svými výkyvy nálad, ale až od toho dne, kdy mě prohlásil za svého, mě to začínalo bolet. A to, že mi neustále lhal o tom, kde je, mi ubližovalo nejvíce.