Predátor - Johnlock

Fáze 3.: Rodina

„Pane Bože, Johne!" vykřikl Lestrade, když mě spatřil. Naposledy mě totiž viděl, když jsem od nich v rychlosti doslova utekl, protože jsem chtěl vědět, jestli mě Holmes miluje. To bylo před sedmi měsíci. Teď jsem seděl na pohovce v obýváku a snažil se uklidnit SVÉ dva plačící syny. Nejdřív začal plakat Williem, když ho viděl Hamish, rozbrečel se taky a já už si s nimi nevěděl rady, tak jsem brečel s nimi. Paní Hudsonová byla zase někde pryč a já nevěděl, komu bych měl zavolat o pomoc. Věděl jsem, že Holmes by nepřišel, i kdyby někdo z nás umíral, když řeší případ, tak jsem napsal té druhé nejmíň pravděpodobné osobě. Mycroftovi. Ani nevím, proč jsem to udělal, ale on mi sem poslal Grega.

„Já-už-nevím... co... co-mám... d-d-dě-lat," snažil jsem se mluvit skrz vzlyky co nejsrozumitelněji.

„Hlavně nebreč, tím je fakt neuklidníš," řekl rázně Greg a vzal si ode mě Hamishe, rudého v obličeji, jak se snažil trumfnout v hlasitosti a intenzitě své dvojče. Lestrade začal s dítětem v náručí pochodovat po místnosti, přičemž s Hamishem pohupoval do rytmu dětské ukolébavky, kterou nahlas broukal. Já jsem pořádně uchopil Williema a začal s ním pohupovat taky.

Za chvíli obě děti už spali. Tak strašně se mi ulevilo, když Williemovi klimbnula hlava a Hamish povolil stisk, kterým drtil Gregovu košili. Obě děti jsem následně uložil do postýlky a zapnul chůvičku, kdyby se cokoli dělo.

Unaveně jsem dosedl na pohovku. Lestrade se obsloužil a udělal nám oběma kávu.

„Tak povídej," pobídl mě Greg.

„Jsem hlupák," povzdechl jsem si.

„A dál?"

„A naivní imbecil."

„Ne, naivní možná, ale imbecil ne. Prostě jsi mu na to zase skočil. Kolik jim vůbec je?" zeptal se Greg a vhodil si do svého šálku dvě kostky cukru.

„Bude jim devět měsíců," odpověděl jsem a slabě se pro sebe usmál. Přece jen, byly to moje děti a já je miloval od první chvíle, co jsem je spatřil.

„Nerostou dětem v tuhle dobu zuby?" nadhodil Greg a usrkl své kávy.

„Já vím, Williemovi se prořezává už čtvrtý," odpověděl jsem a znovu se usmál při myšlence na ty dvě drobná tělíčka, co teď spinkaly v mé ložnici.

„Moje sestra jim dásně třela rumem, prý to otupí nervy nebo co," řekl Greg po dlouhém doušku své kávy a hodil po mě podezřívavý pohled.

„To nezní moc odborně," rýpnul jsem si a až po chvíli zaregistroval jeho výraz: „Co je?"

„Kdy jsi naposledy viděl svého manžela?" zeptal se znenadání, až jsem se z toho pocintal kávou, ale na županu mi to bylo jedno.

„Co prosím?" chtěl jsem se ujisti, že to slovo na EM opravdu řekl.

„Sherlocka, Johne, tvého manžela. Kdy jsi ho naposledy viděl?" zopakoval otázku Greg s mírným úsměvem, který se mu na tváři usadil, zřejmě protože zpozoroval, jak rozpačitě se tvářím.

„Asi... naposledy...řekl bych, že to bylo, když jsme dovezli dvojčata domů," odpověděl jsem a ke konci věty jsem už skoro šeptal. Tušil jsem, že potom to přiznání, mi Greg dá přednášku, ale neudělal tak. Jen pokýval hlavou a znovu se napil.

„Nic na to neřekneš?" zeptal jsem se opatrně, jelikož mě jeho názor opravdu zajímal.

„Johne, je mi tě líto, ale upřímně mi je teď víc líto Sherlocka," poznamenal.