Call Me Amelie.

25.

Už od toho prvního dne jsme se spolu začali více bavit. No...bavit. My spolu vlastně nemluvili. Ale to jsem už říkal.

Jde o to, že jsem si svou vinu uvědomil příliš pozdě. Já vím, nebyla to moje chyba, ale já měl k tobě asi nejblíž ze všech lidí kolem. Jen mě by ses odvážila to všechno říct. Ale já to nevěděl. A zjistil jsem to pozdě, jak už jsem taky říkal.

Vzpomínám si, jak jsi mi to jednou málem řekla. Seděli jsme na břehu řeky, pozdě v noci. Kolem nás se potáceli naši opilí kamarádi, protože zrovna probíhal narozeninový večírek jednoho z nich.
Seděli jsme a poslouchali hudbu. Najednou ti zazvonil telefon. Nezvedla jsi to, jen jsi se podívala, kdo ti volá a típla to. Ale já věděl, kdo to je. Tvoji rodiče, kterým jsi zase neřekla, že jdeš večer ven.

Viděl jsem, že je ti do breku, tak jsem tě jednou rukou objal a ty jsi mi položila hlavu na rameno.
Nadechla ses, chtěla jsi něco říct... Když vtom těsně vedle nás spadl nějaký kluk do řeky. Nic se mu nestalo, ale ty sis to mezitím stihla rozmyslet. Vstala jsi, oprášila sis kalhoty a jemně mě objala na rozloučenou.

Slíbila jsi mi, že se uvidíme další den, Amelie.