"Mami, to je ale hluboko, že?" malé děvčátko se vyklánělo nad zábradlí mostu.
Mladá žena svraštila obočí a nervózně se ošila.
"Melanie, nenakláněj se tak nad to zábradlí, jo? Slez dolů."
"Ale proč, mami? Vidíš, co tam dole všechno je?" vyklonila se dívenka ještě víc.
"No tak," pokračovala, "Pojď se podívat!"
Po těch slovech žena zbledla a musela se přidržet ruky svého manžela. Ten, když si všiml jejích nesnází, přistoupil k dceři a jemně ji ze zábradlí sundal.
"Pojď Mel, mohla bys spadnout. To bys přece nechtěla, že?" zašeptal jí do ouška.
Holčička přikývla.
"Máš pravdu, tati. Muselo by to moc bolet... Tati, co je to s maminkou?"
Muž se zadíval na svou manželku, jak se snaží zahnat zlé vzpomínky.
"Nic, broučku," odpověděl nakonec. "Jen je unavená."
Poté, co holčička odběhla zase o kousek dál, objal třesoucí se ženu.
"To bude dobré, Amy. Bude to v pořádku."
Dotyčná se rozechvěle zasmála.
" Amelie, ne Amy. Žádné zdrobněliny, rozumíš?"
Když se uklidnila, pokračovali v cestě, i když v mírně napjaté atmosféře.
"Trochu mě děsí, že má Melanie tak blízký vztah k mostům," prohodil muž ve snaze zlehčit situaci.
Žena se na něj podívala nejprve vyděšeně, pak trochu pobouřeně a nakonec spolu s ním vybuchla smíchy a bouchla ho do ramene.
Stáli teď přímo uprostřed mostu a dívali se na řeku. Jejich smích se postupně vytrácel, až už byli úplně zticha. Jen tak hleděli před sebe a vzpomínali.
"Děkuju Elliote."
"Nemáš za co, Amelie."
