Světýlka

   Ahoj.

Rozhodla jsem se sesmolit nějakou Stucky povídku i přesto, že jsem si momentálně šíleně zamilovala spojení Buckyho s Lokim. :)

V pátek jsem měla blbou náladu a tak jsem si na pár hodin sedla k počítači a naráz napsala toto. Nevím, jestli je to dobrý, ale vypsala jsem do toho všechny pocity, takže je to chvílema možná až trochu moc... zamýšlecí. :D

A jinak, kolik z vás jde zítra do školy? Já se budu hezky flákat doma v teploučku, máme ředitelské volno. :3

No nic, nebudu zdržovat, přeji pěkné počtení.

Maya

  Slunce už dávno zapadlo, obloha byla tmavěmodrá až černá, ale tma tu rozhodně nebyla. Náměstí bylo plné osvětlených a vyzdobených výloh a uprostřed tomu všemu kraloval majestátní vánoční strom, ozdobený bílými a rudými baňkami, spoustou chundelatých řetězů, zlatavou hvězdou na špici a samozřejmě drobnými světýlky. Tento výjev donutil každého obyvatele města alespoň na chvíli se pozastavit a pořádně si prohlédnout tu nádheru. Jak malí, tak i dospělí byli uchváceni. Pochválili si chloubu jejich města a pak pelášili pryč, protože tu co chvíli sněžilo a to v kombinaci s prudkým větrem nedělalo moc dobře.

Muž v černém kabátě a maskáčových kalhotech tam jako jediný seděl na lavičce a o nepříznivé počasí se vůbec nezajímal. Na dlouhé hnědé vlasy se mu lepily vločky sněhu a následně do nich byly vpíjeny silou větru. Jeho oblečení nebylo vůbec na takovýto stav počasí vybaveno, ale zima mu nebyla. Jak by také mohla, když nic necítí?

Občas kolem něj prošli nějací lidé, spěchající do teplých domovů ke svým rodinám a dokonce se u něj i několik zastavilo. Pokaždé položili tu samou otázku, týkající se toho, jak může v takovém mrazu sedět na lavičce uprostřed vichřice. Stačilo zamumlat něco ve smyslu, že mu nic není a byli pryč. Nikdo se o něj doopravdy nezajímal a byl rád, že se o něj nemusí starat a může si v klidu běžet dál. Bylo mu to ukradené, on jejich pomoc nepotřebuje!

Žil momentálně úplně obyčejně. Pokud se tedy tomu dá říkat život. Hydra nad ním již neměla nadvládu, skončila a on... Byl volný? Fyzicky možná ano, ale jeho mysl nebyla zcela vzpamatovaná, takže psychicky na tom byl stále na bodu nula. Byl stvořen k zabíjení, tak mu to říkali. Pak se ale objevil ten muž, celý svět mu překopal a pomotal hlavu. Myslel... ne on nemyslel... tvrdili mu, že musí zabíjet a teď byli pryč. Všichni. Nechali Winter soldiera samotného, ať si poradí.

Byl mu povědomý, proto ho nenechal v té vodě, proto mu zachránil život. To bylo poprvé z toho, co si pamatoval, kdy něco ucítil. Nevěděl, co přesně to bylo, ale měl dojem, že strach. Strach o kapitána Ameriku bezvládně padajícího do modrých hlubin. A proč? Celkově zde bylo více otázek, než odpovědí, nevysvětloval si to nijak.

Takže, když neměl misi, neměl rozkaz nutící ho ubližovat, netušil, co dál. Během těchto pár měsíců "svobody" pochopil mnoho věcí, které za jeho věznění neměl šanci poznat. Zjistil, že existuje i jídlo, co nechutná jako vyblitá kaše, i když měl chutě stále tlumené a mlhavé. Poznal rušnost ulic i přesto, že tam nikdo nestřílel a nic zde nevybuchovalo. Viděl západ i východ slunce, nádherné bílé mraky klidně si putujících po obloze, malé děti hrající si bezstarostně na hřišti, smějící se lidi, nikdo tu nekřičel, neumíral...

Chtěl víc, chtěl pochopit štěstí těchto obyvatel, protože jeho smysly byly otupělé, necítil skoro nic. Stěží vnímal jídlo, horší to bylo s radostí, smutkem, strachem, bolestí či láskou. Naučil s vyhýbat se policii, být nenápadný a skrývat svou kovovou ozdobu proti světu, ale nemohl přijít na kloub citům. Nedokázal doufat, pouze hledal něco, cokoliv, co by mu pomohlo. Dlouhou dobu jen hloupě bloudil, většinu času trávil v parcích, než uviděl ten strom.