Krátké Horrorové Příběhy

Les Temnot

Ahoj, abych se představil, já jsem Mike a toto je můj příběh.

Už odmalička se mi zdá sen, nepůjdu do detailů, ale je děsnej.
v tom snu jsem malé bezbranné dítě, co běží lesem.
Přiběhnu k jakému si můstku do vody.
Zastavím se a zděšeně se začnu ohlížet a najednou je tam, stojí tam, ta obluda, monstrum.
Koukne po mě zakrvaveným očkem bez víček, a usměje se.
Jeho zuby jsou rudé, od krve.
Já na nic nečekám a skočím do vody.
Ale je tu háček, v tom snu neumím plavat.
Monstrum skočí zamnou a stáhne mne pod hladinu.
Potom se vzbudím.
Ten sen se mi zdá od narození, pokaždý stejný, dřív jsem se bál, teď už jsem zvyklý.
Ráno jsem se vzbudil, oblékl se a šel jsem do školy, jako vždy.
Řeknu Vám, střední škola obor Doktor, je pěkně těžká.
U skříňek jsem potkal svojí holku, Jesiccu.
Nenápadně jsem se k ní přiblížil, chytl ji zezadu za pas a políbil jsem ji na krk.
Otočila se a usmála se.
Potom zazvonilo a my šli do tříd.
Když jsem vyšel ze školy,  šel jsem se projít do lesa za barákem.

Říká se mu "Les sebevrahů", ale já na tohle nevěřím.
Chodím sem, když chci přemýšlet nebo když potřebuju klid.
Procházel jsem se lesem, začínalo se stmívat a mě napadlo, že bych měl jít domů.
Otočil jsem se, ale cesta kterou jsem celou dobu šel zmizela.
Nevím, nemohla jen tak zmizet, pomyslel jsem si a pak uslyšel zvuky praskání větví.
Zastavil jsem se a tiše naslouchal, odkud zvuky jdou.
Ale nebál jsem se, možná jsem si stále myslel že jsem v tom snu.
Chvíli jsem tam tiše stál, bez pohnutí, všímajíc si divného stínu kousek ode mě.
Pomalu jsem se přiblížil a všiml si krve kapajíc ze stromu.
Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem nějaký krvavý pytel zavěšený na jedné z větví.
*Je to jen pytel, nejspíš je v něm čerstvě chycený zajíc, nebo tak* pomyslel jsem si a uvědomil si, že už opravdu nevím kde to jsem.
Nevšimal jsem si ani pytle, ani stromu a šel jsem furt rovně.
Došel jsem k menšímu paloučku a staré chatce, na konci palouku.
Přiblížil jsem se k ní, ale hned jsem se zas oddálil když jsem zevnitř uslyšel křik.
Jenže bylo nejspíš pozdě.
Z chatky vylezla obrovská postava v plášti, otáčejíc svou hlavu směrem ke mě.
Stál jsem jako přikovaný, ač bych chtěl utíkat.
Postava pomalu došla až ke mě, její oči se mi podívali hluboko do očí.
Postava se naklonila k mému uchu a zašeptala temným hlasem.
"Sem už nikdy nechoď, jestli tě tu ještě někdy najdu, skončíš jako ti v mojí chatce."
Potom se otočila a vešla do chatky.
*Co to sakra mělo znamenat? Jak jako, ti co jsou v mojí chatce? Ubližuje jim snad?* běhalo mi hlavou.
Najednou jako by mi hlavou proběhla jistá energie, okamžitě jsem věděl kudy z lesa.
Večer jsem nespal, pořád jsem myslel na tu chatku a na slova, co mi ten muž v plášti řekl.
Ráno byla sobota, nemusel jsem do školy, jen jsem vstal a trochu se upravil, po noci bez spánku jsem nevypadal zrovna nejlépe.
Nasnídal jsem se a šel do naší stodoly pro nářadí, které potřeboval můj otec.
Kouknul jsem se směrem k lesu, který jako by tiše říkal "pojď..."
Donesl jsem nářadí a řekl jsem, že se jdu projít.
Znovu jsem vešel do lesa, znovu jsem šel stejnou cestou.
Něco mě tam táhlo, nějaká podivná energie a touha vidět znovu tu chatku.
Došel jsem znovu na ten palouček, ale tentokrát jsem neslyšel křik, slyšel jsem pláč, potom zoufalý volání, které říkalo "uteč!"
Opět jsem strnul.
Tentokrát se mi zastavilo srdce, když jsem opět viděl tu postavu.
Šel ke mě, velmi rychlým krokem a s hlasitým dechem.
Chytl mě a táhl do chatky.
Snažil jsem se bránit, křičel jsem, škubal jsem, přetahoval jsem se s ním, kousal ho a škrábal, ovšem...marně.
Odtáhl mě do chatky, viděl jsem děvče.
Bylo celé od krve, výraz plný strachu, oči plné bolesti.
"On tě už nikdy nepustí..." zašeptala tiše.
Muž mě prudce hodil do jedné z místností a zamkl dveře.
Byl jsem rád, že v té místnosti bylo to děvče, nechtěl jsem tam být sám.
"O čem to mluvíš...co se děje?" zeptal jsem se opatrně.
Dívka se usmála, potom ale opět propukla v pláč.
"Jsem ráda, že si s někým můžu povídat" řekla tiše "ten muž, ta zrůda, je to blázen, umí si hrát s lidskou myslí...mě způsobil sen a potom mě donutil jít sem, řekl mi, ať se nikdy nevracím, jinak skončím tady, ale pak si zase hrál s mojí myslí a já tu skončila".
"Jak dlouho už tu jsi?" zeptal jsem se.
"Něco přes půl roku, ten muž je šílenec, má ze mě něco jako otroka a když neudělám co chce, mučí mě." odpověděla, a já v jejím hlase cítil obrovskou bolest.
"Jak tě...mučí?" podivil jsem se.
Dívka mi ukázala prsty, na pravé ruce měla jen tři a na levé jí chyběl ukazováček, potom si odhrnula tepláky a já viděl obrovské řezance na jejích nohou.
Udělalo se mi špatně.
"Ale...nevím co dělá chlapcům. Pár jich tu už bylo, pokaždé je tu zavře, ale po nějaké době je někam odvede a vrátí se zpět, ale už bez chlapce." řekla smutně.
"Co jsi zač? Nikdy předtím jsem tě tu neviděl."
"Byla jsem tu nová, přistěhovali jsme se na prázdniny, měla jsem tu nastoupit do školy ale stalo se tohle." řekla a začala plakat.
Opatrně jsem ji obejmul.
"Prosím, dostaň nás odsud" špitla.
Od té doby jsem přemýšlel jak se dostat pryč, popsala mi všechny místa baráku a já stále přemýšlel.
Potom někdo začal odemykat dveře.
"T...to je on!" začala dívka hysterčit a šíleně moc plakat.
Řekl jsem jí ať je tiše.
Muž se podíval do místnosti, když nás viděl nehybně sedět zamkl nás a šel si lehnout.
Teď je čas na to, vymyslet plán.
Vzpoměl jsem si, že mám v kapse mobil.
Jenže...nebyl signál.
Potom jsem si uvědomil, že než jsem odešel z domu, vzal jsem si něco jako páčidlo.
Přišel jsem ke dveřím a začal je pomalinku odemykat.
Když se mi to povedlo, oba jsme utíkali lesem, jenže děvče bylo pomalé, mělo zničené nohy a dlouho neběhalo.
Jenže muž za námi taky běžel, to že nejsme v chatce zjistil hned jak jsme překročili práh chatky.
Doběhli jsme k můstku do vody, jako v tom snu.
Já i děvče jsme se vrhli do vody a plavali co nejvíc jsme mohli na druhou stranu, jenže muž se mi chytl za nohu a já nemohl na břeh.
Na chvilku se mi povedlo nohu vyprostit a vší silou jsem ho kopl do obličeje.
Zpanikařil a mířil ke dnu.
To nám dalo dost času na to, aby jsme doběhli k našemu domu.
Nikdo doma nebyl, my zavolali policii a zamkli se v mém pokoji.
Muž mezitím vyrazil vchodové dveře a hnal se nahoru k pokoji.
Začal mlátit do dveří, potom přestal.
Deset minut se nic nedělo, než opět začal zuřivě mlátit do dveří.
Rozbil je, pomalu kráčel k nám a začal se smát.
"Moc jste mi to neulehčili, ale zabit ve vlastním domě, to zní zajímavě, ne?" tiše zašeptal a vrhnul se po mě.
Zarazil mi nůž do nohy a já vykřikl bolestí.
Jenže ve stejnou chvilku do pokoje vběhli policisté a okamžitě spoutali toho muže.
Odhrnuli mu plášť, byl to ten muž ze snu.
V jeho chatce se chvíli na to našlo asi pět dalších dětí, na půdě.
A důvod proč to dělal? To neřekl a na místě se zastřelil.
Když děvče spatřilo svoje rodiče, rozeběhlo se k nim a začalo plakat.
Rodiče mi děkovali že jsem ji zachránil.
Mě ošetřili nohu.
Od té doby jsem se do lesa ani nepřiblížil, dokonce jsme se i s dívkou oba odstěhovali s rodinami hodně daleko a řekli jsme, že na to zapomeneme a už nikdy, nikdy se tam nevrátíme.
A ten sen? Ten se mi už nikdy nezdál.