Christmas [vkook]

1.

Mladík seděl na parapetu a hleděl ven z okna. Bílé vločky ladně tančily v poryvu větru a pomalu se snášely na zem, která byla pokryta hustým sněhem. Mráz se plazil líně po okně a vytvářel na něm obrazce. Přes sklo se dostával dovnitř k chlapci, jenž se svým tělem lehce dotýkal trámů okna, které bylo chladné, jak zabraňovalo mrazu prostoupit do místnosti. Mladíkovi to nevadilo. Měl na sobě huňatý svetr, který si natáhl přes pokrčená kolena.

Jeho pohled směřoval prázdně ven. V očích vyhaslá naděje. Bezduše sledoval auta, co projížděla ulicí, či chodce, kteří pospíchali domů. Byly svátky. Vánoce a on sedí u okna.

Opět sám.

Mohl ovšem sběhnout po schodech dolů a trávit se zbytkem jeho „rodiny'' čas plný radosti a veselí, jenže to už u něj posledních pár let ztratilo to své osobité kouzlo. Pro něj bylo místo u okna už něco, jako tradice, jelikož takhle trávil Vánoce už dobrých 8 let.

Vzpomínal.

Vzpomínal na věci, na které už vzpomínat nechtěl. Přál si je vymazat z paměti, aby si už nemusel vybavovat osobu, kterou miloval, ale zároveň nenáviděl. Byly tak vzácné a tak bolestivé. Každé Vánoce se mu tyto vzpomínky začaly vtírat do hlavy, až nebyl schopný nad ničím jiným přemýšlet.

Slza.

Ucítil, jak mu stéká po lících a líně opisuje konturu jeho obličeje. Nechtěná a nevítaná. Nechce brečet, jelikož tyto vzpomínky jsou už pro něho mrtvé. Oplakávat je už ztratilo svůj význam.

Tichou místností se linuly kroky, které šly po schodech nahoru. Pomalu, s opatrností, ale díky stáří schodů byly slyšet snad po celé budově. Hezky to skřípalo. Mladík si přitáhl kolena blíže k sobě a položil si na ně svou bradu. Svůj pohled stočil kam si před sebe, až nakonec své čelo opřel o kolena a zavřel svá víčka. Hlasitě si povzdechl a zatnul své prsty v pěst.

Klepání na dveře. 

Žádná odpověď.

Neměl v úmysl odpovídat či jakkoli reagovat.

Další zaklepání, teď už doprovázeným jeho jménem. Sháněli ho, ale on nereagoval. K čemu, když stejně vědí, že tam je. Kam jinam by šel? Ani vrzání otevřených dveří s ním nepohnulo. Uslyšel hlasité povzdechnutí, které bylo protkané soucitem a smutkem.

„Jungkooku? Nechceš jít-"

„Ne. Chci být sám."

„Ale vždyť jsou Vánoce. Ostatní by tě tam rádi-"

„Řekl jsem ne! Nechte mě být."

„Neměl bys to tak prožívat. Už je to osm let... Jednou ta bolest stejně pomine."

„Co vy o tom vůbec víte," hlesl tiše. Žena došla až k němu a pohladila ho po vlasech. Chtěla mu pomoci. Tak moc mu toužila pomoci, jenže nebylo jak. Chlapec se před jejími oči užíral v bolesti každé Vánoce. Chce to ukončit.

Pomoci mu zapomenout.

„Jungkooku. Život jde dál. Tím, že se tu trápíš sám, si akorát více ubližuješ. Měl by ses začít o Vánocích-"

„Jste snad moje matka, abyste mi tu říkala, co mám dělat?" zvýšil hlas a odstrčil její ruku. Věděl, že mu chce pomoci, ale on o pomoc nestál. Dotyčná ho donutila se postavit. Hleděl na ní se zlostí a s bolestí v očích. Žena se však na něho nezlobila. Plně ho chápala a opět si povzdechla.

„Já jsem ti jen chtěla říct, že by ses mohl k nám už připojit. Vánoce jsou něco, kde by měl být každý z rodiny. Něco, co bychom měli trávit spolu," chlácholivě se na něho usmívala. Snažila se ho přesvědčit. Nemůže trávit tenhle čas sám. Samotný, opuštěný, bez objetí. Skleněný lesk v jeho očích se jí zabodával do srdce.

„Jenže poslední člověk, který byl pro mě rodinou, mě opustil," tíha této atmosféry na něho dopadala tak silně, jako když kámen klesá na dno řeky. Tlačilo ho to k samému dnu. Ačkoli slova, která pronesl, mohla být jakkoli bolestivá pro ženu, stojící před ním, s bolestí, kterou prožíval on, se to však nedalo rovnat.

Žena pochopila. Proto se otočila ke dveřím, které pomalu za sebou zavřela. Ještě naposledy na něho pohlédla se soucitem v očích. Každé dítě v tomto domě mělo právo se radovat, být šťastné, ale v době Vánoc tu byl Jungkook, který se uzavřel do sebe a celé vánoční svátky trávil v pokoji, sedíc na parapetu u okna. On byl snad jediné dítě, které trpělo tiše.

Jungkook neváhal a rychle přešel ke své skříni. Vzal si svůj černý kabát a prudce otevřel dveře. Nemohl zde trávit ani sekundu. Přivádělo ho to k šílenství. Žena, která ještě nesešla schody, se ho lekla a překvapeně na něho hleděla. Na okamžik si vyměnily pohledy a ona pochopila.

Rychle seběhl schody dolů a zároveň si oblékal na sebe kabát. Rychle si nazul boty a doslova vyběhl ven. Zůstat v pokoji by po tom rozhovoru nemělo smysl. Znal se. Znal se moc dobře na to, aby věděl, co by potom nastalo. Musel rychle pryč. Pryč od vzpomínek, které na něho v domě doléhaly z každého rohu.

„Paní Song, kam šel hyung?" přišel malý chlapec k ženě, která zrovna seběhla schody. Ta se zahleděla na otevřené dveře, které Jungkook za sebou zanechal. Povzdechla si. Tak by tomu klukovi ráda pomohla, jenže ona nemohla. Nikdo nemohl.

„Potřeboval jít na čerstvý vzduch, Namkyu. A teď běž za ostatními, ať na tebe taky vyzbyde nějaké cukroví," otočila se s úsměvem na chlapce a pohladila ho po vláskách.

„Dám stranou i pro Jungkook-hyung, až se vrátí," řekl s úsměvem a odběhl do haly za ostatními dětmi. Namkyu si každé Vánoce přál, aby s nimi Jungkook trávil tyto magické svátky a věřil, že jednou posedí u vánoční večeře s nimi.

Žena tam zůstala stát, hledíc směrem k hale, kam malý chlapec odběhl. Nakonec došla ke dveřím, aby je zavřela, ale než tak učinila, chvíli hleděla ven.

„Jungkooku. Namkyu tě neopustil," řekla tiše a se sklopenu hlavou zavřela dveře.