Christmas [vkook]

2.

Vše v něm vybuchlo a on propukl v pláč. Slzy tekly proudem, neschopen je zastavil. Bylo mu to jedno. Ignoroval fakt, že si slíbil, že nikdy neuroní už žádnou slzu. Nikdo ho nevidí, nemusí se skrývat za svou lživou maskou. Vše se v něm nahromadilo a chtělo ven.

Běžel, ani nevěděl kam. Neměl určený cíl, jen chtěl pryč. Někam daleko, kde bude sám. Lidi, co šli naproti němu, se otáčeli a hleděli na něho. On to nevnímal.

Nořil se více do své bolesti. Užíral se v ní.

Sotva přes své oči, plných slz, viděl na cestu. Neustále si je utíral do rukávů od kabátu, ale bylo to zbytečné. Neměly konce. Bylo to moc silné, aby to jen tak přestalo. Srdce se mu svíralo, stahovalo se tím hnusným tíživým pocitem bolesti.

Musel zastavit, popadnout dech. Hrudník se mu nadouval a zrychleně dýchal. Předklonil se a rukama se zapřel o svá kolena. Nekontrolovatelně se třásl, ale zimou to nebylo. Pára z jeho úst stoupala do výše a ztrácela se do neznáma. Promnul si své oči, které bolely. Už byly unavené, červené a oteklé z toho přívalu nevítaných slz. Nakonec se napřímil a až po tom zjistil, kam doběhl.

Byl to park, kde jako malý trávil spoustu času. Času, který byl pro něho vzácný, jelikož ho trávil s ním. Vzpomínky do něho udeřily jako blesk z čistého nebe a on jen zůstal stát a hleděl kam si do neznáma. Hleděl na svou minulost.

Vše mu probíhalo před očima. Každé roční období, každý rok strávený zde v parku, pokaždé s ním. Další neposedné slzy vypluly na povrch a kutálely se po obličeji. Nevnímal, co se s ním děje. Jen cítil, že se rozpadá na milion kousků, které se už nikdy neslepí dohromady.

Rychle zatřásl se svou hlavou. Jakoby chtěl všechny myšlenky setřást z jeho hlavy a rozešel se. Chtěl pryč. Z toho to parku, jelikož to nevěstilo nic dobrého, ale on šel jinam. Někam, kde už dlouho nebyl. Nohy ho neposlouchaly. Šly, kam ony chtěly. Mysl jim nedokázala poručit, natož srdce, které trpělo čím dál více.

Ale touha.

Touha ovládala jeho tělo. Musel se ujistit, že to místo tam stále je. Toužil ho opět vidět, nebo se spíše ujistit, že už se nikdy nedá zpátky dohromady. Pohledět té realitě opět do tváře.

Došel na vršek malého kopečku, trochu dál od cesty, která vedla parkem. Stál tam jeden velký, nádherný, sakurový strom.

Jejich strom.

Slzy se přestaly hromadit a on zrychleně dýchal, čím se blížil k onomu stromu. Plíce se mu stahovaly, srdce splašeně bilo. Vše utichlo a zklidnilo se zároveň. Jako kdyby vítr přestal foukat a listí přestalo šustit kvůli tomuto momentu.

Dlaní se dotkl kůry. Zachvěl se. Jakoby elektřina prošla každičkou buňkou v jeho těle. Jeho srdce vynechalo pár úderů. Zatajil dech. Jeho vzpomínky se rozpustily a on se jen soustředil na svou dlaň. Na záhyby kůry, dokud nenarazil na místo, které chtěl.

Pomalu svou dlaň stáhl.

Zahleděl se na vyryté obrázky. Byly tam dvě malé postavičky, primitivně vyryté do kůry, že sotva bylo poznat, co to je. Nad nimi byla vyrytá jména a pod nimi nápis, spíše jen dvě slova, která ho dokázala zničit.

Navždy bratři.

V tu chvíli, jakoby se v něm vše zhroutilo. To, co ho zatím drželo pohromadě, se zpřetrhalo. Dopadl na zem na kolena a propukl v další pláč. Nezadržoval hlasité vzlyky, které se draly na povrch. Tu bolest musel ze sebe dostat ven.

Celé jeho tělo se třáslo pod tíhou tohoto momentu. Věděl, že sem nemá chodit. Tušil, že ho to jen více zničí a utvrdí, že to co se děje, je skutečnost. Jenže jeho tělo ho neposlouchá a dělá si, co chce.

Krutá realita na něho silně dopadala a on si byl vědom, že to neustojí.

Ani po osmi letech.

Srdce se svíralo v pomyslných okovech. V okovech reality. Silná a spoutaná dohromady. Nebylo je možné nikdy odemknout, jelikož klíč neexistoval.

Klíč odešel.

„P-proč... pro-proč," vyšlo vzlykavě z jeho úst. Prsty zaťal v pěst. Ta bolest ho spalovala vnitřně na uhel.

„Proč si odešel," popotáhl. Kapky slz dopadaly do sněhu, ve kterém se ztrácely.

„PROČ!" jeho křik proťal tiché a klidné okolí. Musel to ze sebe dostat ven. Silně semknul víčka a nahlas zavzlykal. Bylo mu jedno, jestli se na něho někdo dívá, on to potřeboval ze sebe dostat.

Celé jeho tělo hořelo. Každá buňka v jeho těle ho spalovala tou bolestí, smutkem, která se nakonec obrátila ve vztek, naštvanost a nenávist. Pohlcovala jeho tělo, jeho mysl.

„Nechal si mě tu, ty hajzle! Samotného si mě tu nechal, ty zasraný idiote," vzal hrst sněhu a sevřel ji silně v dlaních. Lomcoval s ním vztek.

Zhroutil se. Vnitřně se už definitivně rozpadl. Pomalu vstal a otřel si nos o rukáv kabátu. Svůj pohled zaměřil opět na vyryté znaky na stromě. Hořce se zasmál té ironii vepsané v těch slovech. Smál se tomu všemu.

Už mu nebylo pomoci.

„Navždy bratři? Taková hnusná lež. Jsi zasraný lhář, Kim Taehyung!"