Špatná a horší rozhodnutí

Zajímalo by mě, proč to hází tak zvláštní odstavce.

 „Doctore?"

Ozvalo se zacinkání, jak pouta narazila do kovového zábradlí, které obepínala. Bylo to jedno z mnoha zábradlí okolo řídící konzole TARDIS, jaká Clara již tak důvěrně znala. Zatím se však vždy nechtěla pustit ona jich, tohle bylo poprvé, kdy to zažila naopak.

Nedokázala určit, jak nebo proč se vlastně ocitla připoutaná k zábradlí. Poslední, co si pamatovala, byl náraz, který otřásl celou lodí. Musela při něm ztratit vědomí. To vysvětlovalo, proč právě ležela na zemi, stále však ne ten kus kovu okolo jejího zápěstí.

„Claro," ozvalo se po dlouhé chvíli ticha.

Dívkou projela vlna úlevy, že je její společník v pořádku. Neobratně se zvedla do stoje, aby na něj viděla. Opíral se o panel konzole, záda shrbená, výraz nečitelný. Vypadal staře. Více než cokoliv zkrátka staře. Unaveně. „Co se stalo?"

„Nejspíš nás zasáhl nějaký výboj ze zdejšího slunce." Jeho hlas byl chraplavý a zaváněl jakousi zvláštní neradostí. Clara nebyla schopná určit, zda proto, že se něco stalo, nebo proto, že je zkrátka mrzout. Rozhodně zde ale byly věci, co ji zajímaly víc než to.
„Proč jsem připoutaná k zábradlí?"

„Nezajímavá otázka," opáčil Doctor a konečně na ni pohlédl. „Mnohem zajímavější otázka by byla, co je s tímhle sluncem v nepořádku."

Clara si skousla ret, aby na něj nezavrčela žádnou jízlivou poznámku. Znala Pána Času příliš dlouho na to, než aby věřila, že by jí sarkasmus pomohl z pout. Udělat co chce byla o hodně lepší taktika. „Co je s tímhle sluncem v nepořádku?"

Doctor přikývl, snad aby jí dal najevo, že se rozhodla správně. „Ten výboj byl jen jakási předzvěst bouře. Velké bouře plné radiace, co hravě smete vše živé na planetě, která mu bude stát v cestě."
„A je tady nějaká planeta, co mu bude stát v cestě?" Věděla, jaká je odpověď. A přece se musela zeptat, musela to slyšet tím jeho hořkým, surově upřímným hlasem.

„Ano. Planeta s deseti miliardami obyvatel."

Zhluboka vydechla. Deset miliard bylo moc. Až příliš. Instinktivně všechno porovnávala se Zemí, ačkoliv nevěděla, v jakém čase se právě nacházejí a populace její domovské planety tak mohla být úplně jiná, než jak si ji pamatovala. V hlavě jí vyvstalo číslo sedm miliard. Tolik lidí tam žilo, to byli všichni lidé, kteří v její době ve vesmíru existovali. A tenhle svět jich nese o tři miliardy víc. Lidí, jiné životní formy, na tom nesešlo. Bylo to deset miliard životů, které mohly všechny skončit. Kdyby nebylo jich.

„Ale my je zachráníme, že?" Mluvila o nich v množném čísle, i když jí bylo jasné, že pokud nechce to zábradlí vyrvat z podlahy, přespříliš toho neudělá.

Doctor jen sklopil oči a následně je zase zvedl, tak, jak to vždycky dělal, když existoval problém, o kterém nechtěl tak docela mluvit a zároveň o něm nedokázal nebo snad ani nemohl mlčet. „Ano. Mohli bychom je... zachránit."

Odmlka v jeho slovech působila ještě horším dojmem než onen pohyb očí.

„Ale? V čem je ten háček?"

Znovu se na ni podíval a náhle vypadal jako příliš mnoho věcí zároveň. Byl to starý, životem zraněný Pán Času, cynický a zahořklý tak, že by uronil slzu leda tak nad rozlitou whisky. Byl to malý, sotva pětiletý chlapec, který nevěděl, co si počít. Byl to otec, kterému se ztratila jeho milovaná dcera. A co na tom bylo nejzvláštnější, byl to Doctor, který žádal svoji společnici o něco, co mu nemohla dát, i kdyby třeba věděla, co to je.