Tvoje vůně, moje droga (Kaneki X Ayato)

Část 4.

"Moment," zpanikařil Ayato a zmateně se na mě podíval. "Jak to myslíš?"

"Teď je čas na to dobrý," zasmál jsem se a strhl z něj kalhoty úplně. Krásně pak svištěly vzduchem, když jsem je mrštil přes celý Ayatův pokoj.

"Poč-počkej, počkej!" protestoval Ayato a začal sebou cukat.

Naklonil jsem se nad něj a rukou mu přejel po hrudi. Stále mi překáželo jeho tričko - nebo spíš jeho zbytky -, tak jsem ho z něj jednoduše serval.

Nevím jestli se ještě dokážu ovládat, když tu takhle ležel. Nedávám si moc velké šance.

Aby mu nebylo trapně, tak jsem si taky svlékl triko, přestože velmi neochotně. Natáhl jsem se k jeho tváři a ihned si přivlastnil jeho rty. "Ne-e," zamumlal jsem do polibku a rukou znovu přejel po jeho chloubě.

"Ka- ah...Kaneki...ty..ngh...blbče.." sténal Ayato a prsty mi zaryl do hlavy, což mě vzrušilo ještě víc.

Opatrně a jako by omylem jsem rukou sjel až k jeho otvoru a pomalu do něj pronikl ukazováčkem.

Ayato vytřeštil oči a na pár momentů ho opustil hlas. Asi to nečekal.

"Ah..haa..Kaneki...vyndej...ne..to bolí..." dostával ze sebe s námahou. Z očí se mu spustily dva tenké pramínky slz, které mu tekly po stranách tváří.

Nenapadlo mě nic lepšího, než z něj jeho slzičky slízat. Ale hned, jak jsem se ho dotkl jazykem, začal mručet a celý obličej stáhl. Ale nekopl mě, což se dá brát jako pozitivní věc.

Když jsem byl celkem přesvědčený, že ta bolest už není tak nesnesitelná, přidal jsem další prst. A pak další.

Ayato z části sténal, z části hekal bolestí. Chvíli jsem měl pocit, že přímo křičí, ale to nevadí.

Prvotní bolest se pomalu začala měnit v potěšení a Ayato byl připraven na premiéru.

Sundal jsem si kalhoty i se spodním prádlem a znovu se zadíval na už teď unaveného Ayata. Vypadal velice zranitelně a křehce. Jako by ho snad mohlo rozbít i malinké poškození.

Právě jsem zjistil, že jsem sadista. Já totiž Ayata rozbít chci. Chci, aby neuvažoval nad ničím jiným, než nade mnou, aby se přede mnou třásl a prosil o mě na kolenou. Chci takového Ayata, který škemrá i o trošku přízně. Chci ho...

Jeho tvář, jeho gesta, jeho postoj- vše se mi zdálo chladné, když jsem ho poznal. Na několika akcích se mi zdálo, že je Ayatovi úplně jedno, co se stane s jeho kolegy. Měl jsem pocit, že je mu jedno úplně všechno. Ale postarám se o to, aby mu jedna jediná věc nebyla úplně volná - já.

Zvedl jsem hlavu a zadíval se na něj arogantním pohledem. Ani nevím proč, prostě se mi chtělo.

Ayato na mě skočil očima, ze kterých se stále rozlévaly slzy a prosebně svraštil obočí.

To jsem bral jako signál, že můžu pokračovat. Jestli mi chtěl naznačit, že ho to bolí a že chce, abych přestal, tak pardon, tento program neodpovídá.

"Jde se na to," oznámil jsem mu a pomalu do něj vnikl.

"Ngh..ha...aah" zamručel Ayato.

Chvíli jsem se vůbec nehýbal, aby ho to zbytečně nebolelo. Jenže moje výdrž v tomhle stavu klesala pětkrát rychleji, než za normálních podmínek. Ne třeba říkat, že jsem z něj skoro praskl.

"Ka...Kane...ki," zasténal Ayato. Ruce mi omotal pevněji kolem krku a prsty mi opět zajel do vlasů. Přitáhl si mě k sobě, jako by se chtěl přiblížit mému obličeji, nebo spíš uchu.