Noragami - Poslední polibek

1. část

Puni-chan...... Rabō
Chi-chan...... Yato

Všude kolem mě byla tma. Ať jsem se podíval kamkoli, vypadalo to, že je ta temnota nekonečná. Pocit osamocení a bezmoci mě pomalu ovládal. Schoulil jsem se do klubíčka se snahou nepropadnout panice. Nevím jakou dobu jsem v té temnotě strávil, ale když už jsem ztrácel naději na záchranu, objevilo se v dáli světlo, které se postupně přibližovalo. Když bylo na dosah ruky uvědomil jsem si, že je to postava. "Y-Yato?" Neodpověděl, ale stále mi hleděl do očí. Tenhle Yato nebyl skutečný. Byl jako přelud, nebo snad vzpomínka. I tak jsem natáhl svou ruku a jemně se dotkl toho hřejivého světla. Zamrkal jsem, když má ruka hmátla po prázdnu. Nebyl jsem ve tmě, naopak, obklopovalo mě nyní oslepující záření. Na mou ruku stále vztaženou k nebi dopadaly kapičky vody. Ležel jsem na začátku lesa v mokré trávě, obklopen drobnými bílými kvítky. Měly ten samý odstín jako mé vlasy, které se kolem mě rozbíhaly jako sluneční paprsky. "Pěkně chladné sluneční paprsky." Pomyslel jsem si, než jsem vstal. Mrholení se změnilo na prudký déšť a smáčelo mou tvář i oblečení. Chlad jsem vůbec nepociťoval. Stále ve mě přetrvávalo teplo té měkké záře, kterou vyvolala vzpomínka na Boha Katastrofy. Ucítil jsem známou vůni, byla ovšem trochu jiná, než si ji pamatuju já. Vydal jsem se po pachu v naději, že osoba kterou teď nejvíce potřebuju, je někde nablízku.

Procházel jsem se po lese. Nemám moc rád samotu, ale teď jsem ji opravdu potřeboval. Brzy jsem však pochopil, že v lese sám nejsem. I přes to, že se zvedl prudký déšť, který nedával prostor k vidění, jsem přede mnou spatřil podivný stín. Následovalo prasknutí větvičky a tiché povzdechnutí. Ucítil jsem podivnou vůni, kterou jsem si pamatoval z mojí ne zrovna hezké minulosti. Okamžitě jsem poznal, komu patří a chystal se odejít. Jenže mě někdo chytil za ruku. Samozřejmě, že vím, kdo to je, ale nedokážu říct to jeho jméno. Prostě se mi od určité doby hnusí. Snažil jsem se mu vykroutit, což bylo překvapivě lehké. Jako kdyby neměl žádnou sílu. Připadalo mi to divné,takže jsem se otočil a spatřil, jak leží na zemi celý promočený a těžce oddechuje. S ním to bylo vždycky těžké. Pomyslel jsem si, vzal ho do náručí a vydal se hledat nějaké místo, kde bychom mohli přečkat tu bouřku. Zanedlouho jsem spatřil jeskyni. No, teda spíš jeskyňku. Není to nic moc, ale na chvilku to postačí. Položil jsem ho na studenou zem a sledoval, jak v klidu oddechuje. Ani jsem si nevšiml, že mi po cestě sem usnul.

Věděl jsem, že teď ke mě Yato cítí odpor. Ale já bych ho nikdy nenávidět nedokázal. Konečně jsem ho po těch dlouhých letech odloučení našel.Kvůli kletbě, která mi dala možnost přežít i bez víry lidí, jsem teď ztrácel sílu. Nedokázal jsem ho ani pořádně chytit za ruku. Byl jsem už skoro v bezvědomí, když mě vzal do náruče a někam odnášel.
...
Uslyšel jsem šumění vody. Moje mysl se pomalu vracela zpátky. Ucítil jsem kousek od sebe Yatovu přítomnost. Mé tělo zareagovalo úplně samo od sebe, když jsem se vymrštil a popadl ho do náruče.

Sledoval jsem, jak klidně oddechoval. Byl jsem rád, že už se netřese jak ratlík. Když se však začal vrtět, rychle jsem se otočil, aby neviděl úsměv, který vyvolala vzpomínka na naše společné časy. Najednou jsem na sobě ucítil studený dotyk rukou a jeho chladnou hruď na mých zádech. Naskočila mi husina a rychle jsem se od něho odtáhl. Úsměv z mé tváře zmizel a nahradil ho naštvaný výraz.
"Temee...."
Řekl jsem, teda spíš zavrčel a propaloval ho pohledem. V tom jsem ale spatřil něco nečekaného.

Nechápal jsem, proč jsem ho obejmul. Ale bylo o to bolestnější, když se odtáhl. Ani jsem nepostřehl, že moje maska se nebezpečně posunula pryč ze svého místa. Yato, který doteď tiše vrčel, se najednou zarazil. Hlasitě zalapal po dechu a než jsem stihl cokoli udělat, strhl mi masku pryč. Ayakashiho oko se nepřirozeně zakroutilo a já jsem sklonil hlavu v hanbě k zemi. Nemělo smysl dělat, že to nic není, jelikož mě kletba pomalu sžírala. Proto bych chtěl své poslední chvíle strávit právě s ním.

Seděl jsem tam s otevřenou pusou a nebyl schopen slova. Vztek, který jsem před chvílí pociťoval, se vypařil jako pára nad hrncem a zbylo jen... překvapení. Natáhl jsem ruku k jeho obličeji, abych se ho mohl dotknout, ale on rychle uhnul a sklopil pohled. Jak se ti to stalo? To byla otázka, která mě teď zžírala, ale nebyl jsem schopen ji zformulovat. Po chvíli ticha, která mi připadala jako věčnost, jsem se odhodlal vzít jeho bradu mezi své prsty a pomalu mu zvednul hlavu tak, abych se mu mohl koukat do očí. Teda, spíš do oka. Zračila se v něm bolest a utrpení. Druhou rukou jsem se jemně dotkl jeho tváře a pohladil ho.

Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale jeho dotyk mě úplně paralyzoval. Pohled do mého oka mu musel být dozajista velmi odporný. Raději jsem obě oči pevně zavřel a zkusil počítat do desíti. Slyšel jsem, že to prý pomáhá na uklidnění, ale moje srdce stále tlouklo zběsile dál. Nikdo z nás nepromluvil. Což u Yata nebylo vůbec zvykem. Jeho teplý dech jsem cítil stále intenzivněji na mých tvářích a rtech. Silně ale pochybuju o tom, že by mě slad mohl chtít políbit, když ani mé objetí nevydržel. Zatnul jsem ruce v pěsti a pokusil se o poslední zoufalý kontakt s jeho tělem. Opřel jsem se čelem o jeho rameno a vnímal pouze tu vůni. Myslel jsem, že mě každou chvíli odstrčí, ale on jen pevně ovinul své paže kolem mých ramen a tisknul mě k sobě dokud opět nepřestalo pršet....

Plánovali jsme to jako Oneshot, ale to nám jaksi nevyšlo :D Takže tady máte 1. část a na další si zase budete muset počkat dalších 100 let. :P Nezapomeňte nám napsat vaše názory.
Puni-chan & Chi-chan