Noragami - Poslední polibek

Epilog

Nedokázal jsem usnout, protože jsem stále myslel na to, co se před chvílí odehrálo. Kdy se to ve mně zlomilo? Choval jsem k němu nenávist a teď? Vyspal jsem se s ním! Je to kluk a ještě ke všemu jsem byl uke já! Pomalu jsem se začal červenat. V tom jsem ucítil něco těžkého, jak se obmotalo kolem mého pasu. Byla to jeho ruka. Přitáhnul si mě do svého obětí moji hlavu přitisknul ke svojí hrudi, která se pravidelně zvedala. Snažil jsem se z jeho sevření vymanit, ale nebylo mi to moc platné. Po chvíli jsem to vzdal a jenom vdechoval tu omamnou vůni jeho těla.

Probudil mě zvláštní pocit. Nebyla to přímo bolest, spíše jakoby všechno teplo mizelo z mého těla. Po chvilce jsem zjistil, že nemám sílu se ani zvednout. Najednou Yato prudce vyletěl z mé náruče, pln obav. "C-co se to-?"
"Vypadá to, že tohle je konec," usmál jsem se na něj, jakoby tohle bylo úplně v pořádku. Alespoň pro mne. Už jsem se s tím smířil dávno, nebyl tedy důvod teď panikařit.

"Ne, ne, ne, ne, ne! Žádný konec! Koukej se vzpamatovat!" Začal jsem panikařit a zběsile běhat po místnosti, ve snaze najít něco, co by mu mohlo pomoct. Samozřejmě jsem věděl, že mu nic nepomůže. Zaprvé, je to bůh, kterému věci z lidského světa nepomůžou ani kdyby chtěly a zadruhé, kletba je už dost rozsáhlá, takže není možné ji odstranit.

S pocitem nejistoty, jsem sledoval celé jeho počínání. Pokud ho zastavím, zlomím v něj naději, že je stále šance na mou záchranu. Ale pokud ho nechám tady běhat dál, možná už nedostanu příležitost mu říct vše předtím, než se obrátím v prach. "Yato! Víš, že to nemá smysl... Přestaň s tím." Chvíli na mne koukal, jakoby stále nepobíral realitu. Pak přešel pomalu k posteli a padl bezmocně na kolena. Přál bych si ho nějak utěšit, pokud by bylo jak. Na rukou i těle se mi začaly objevoval šedé skvrny, jakoby mou kůži uchvátila hniloba, šířící se nezastavitelnou rychlostí. V očích Yata se zračila zoufalost, nenáviděl, když mohl jen přihlížet a nic neudělat. "Yato... Vždycky jsem si myslel, že k životu potřebuju boha kalamity. Nikdy jsem ani nesnil o chvíli, kdy by to mohlo být jinak. Ale tvé přání se pomalu naplňuje. Myslím... Že bůh štěstí ti bude sedět, protože právě teď, jsem nesmírně šťastný. Jen lituji, že tvou zářivou budoucnost nebudu moci sdílet." Konečky prstů se mi rozpadaly na prach a tak to pokračovalo i se zbytkem mého těla. Nebolelo to. Bylo to jemné a osvobozující. "Miluju tě... Žij šťastn-" Můj proslov byl záhy přerušen Yatovými rty, z posledních sil tisknoucí se k mým.

Bezmocně jsem se sesunul na kolena a sledoval, jak se přímo přede mnou rozpadá. Nenávidím ten pocit bezmoci! To, že můžu pouze přihlížet, jak přímo přede mnou umírá, mi neuvěřitelně trhá srdce. On se celou tuhle situaci snažil ulehčit svým proslovem, ale i přesto že se snažil mluvit vyrovnaně, zněl spíše smutně a bezmocně. "Miluju tě..." Vyznělo z jeho úst na konci té smutné řeči. Chtěl ještě něco říct, ale já už to nevydržel a přitiskl své rty na ty jeho v zoufalém polibku. Omotal jsem své ruce kolem jeho těla, abych měl jistotu, že tu se mnou stále je a že se nevzdává. Jistota mě však záhy opustila spolu s jeho rozpadajícím se tělem. Odtrhl jsem se od jeho úst a podíval se mu hluboko do očí."Nesmíš odejít Rabō." On se začal usmívat a velmi tichým a rozstřeseným hlasem mi pošeptal. "Konečně si řekl mé jméno. Děkuji ti." Jeho obličej se pomalu rozpadal. Opět jsem spojil naše rty v poslední polibek, která se vzápětí i s jeho tělem rozpadla v prach. "Taky tě miluju Rabō." Pošeptal jsem již do prázdna dřevěné chatky.

Jak se vám povídka líbila? Měli by jste zájem i o jiné páry z Noragami? Dejte nám vědět! ^^
Puni-chan
&
Chi-chan