New Year [Yaoi]

Část 1.

Zvedl jsem pohled k nebi a nechal si na řasy a nos dopadat chladné vločky. Ohňostroj už začal a kolem mě se ochomýtala hromada lidí. Zdravili se, přáli si k Šťastnému Novému roku a objímali se.
Musel jsem se nad tím pohledem ušklíbnout. To jsou ale šťastlivci. Jsou spokojení, mají se rádi a nejsou sami, pomyslel jsem si s lehkým, závistivým hlasem a zamračil se.
Sáhl jsem si na tvář, na místo, kde jsem ucítil něco horkého. Proč k čertu brečím? Zeptal jsem se sám sebe a tiše popotáhl. Žárlím snad? Hrubě jsem si slzy otřel rukávem kabátu a vydechl obláček páry. Měl bych jít domů. Nemám tu co dělat. Šel jsem se jen kouknout na ohňostroj do města, abych doma nebyl sám a neužíral se v depresi. Ale myslím, že tu mám i tady.
Začal jsem se cpát mezi dav lidí a oddechl si, až když jsem byl na skoro prázdné ulici. Někdo mě ale náhle chytil za ruku a já sebou škubl. Překvapeně jsem zamrkal a otočil se. Byla to malá holčička v dosti mladém věku.
"Ty pláčeš?" zeptala se. Sama měla mokré tvářičky a opuchlé oči. "O Nový rok bys neměl brečet... Je to přece Šťastný rok," vydechla.
Klekl jsem si k ní. "Ty máš co říkat, taky brečíš," pousmál jsem se a setřel jí slzy. "Kde ses tu vzala? A proč vůbec brečíš?" zeptal jsem se zvědavě.
Popotáhla a zadržovala další hromadu vodopádů. "Ztratila jsem se..."
"Ah, chápu," vstal jsem a zvedl jí do náruče. "Půjdeme najít tvé rodiče, dobře? Jak vypadají?" rozhlédl jsem se, zda neuvidím nějaký pár, který hledá dítě.
"Moje maminka má blonďaté vlasy a myslím, že si dnes vzala hnědý kabát. A bráška je hrozně vysoký a pohledný," uculila se.
"Je hezké, že se nad bratrem takhle rozplýváš, ale to mi v hledání nepomůže. Tady je spoustu pohledných lidí," ušklíbl jsem se a vykročil ulicí. "Kde jste vlastně s mámou a bráchou byli, dokud ses neztratila?"
"Před stromečkem," zvolala a ukázala na vánoční stromek uprostřed náměstí, který tam stále stál už od Štědrého dne.
"To jsi tam nemohla zůstat? Aspoň by věděli, kde tě najít."
"Jenže maminka si šla koupit pití a mě nechala s bráškou. Ale ten se mi po chvilce ztratil mezi lidmi..."
Viděl jsem, jak znovu, už asi po desáté, popotahuje.
"V pořádku, nebreč. Najdu je," slíbil jsem.
Procházeli jsme asi pět minut po celém náměstí. Chtěl jsem to vzdát, jenže jsem jí tu přece nemohl nechat samotnou.
Když už jsem fakt myslel, že je to marný, ozval se chlapecký hlas. "Alice!"
"Cartere!" Vyjekla, až mi málem spadla z náruče. Pustil jsem jí a ona se rozběhla zřejmě za jejím bratrem. Zvedl jsem k němu pohled a ztuhl. Fajn, musím uznat, že měla pravdu, když říkala, že je pohledný. Podíval se na mě trochu podezíravě. Určitě si musel říkat, že jsem nějaký úchyl, který krade malé, roztomilé holčičky.
"Ten kluk mi pomáhal hledat! Našla jsem ho, když brečel, a on mi slíbil, že tě najde! A dodržel to!" usmála se ta dívenka, zřejmě dle oslovení Alice.
Zakabonil jsem se. Proč zmiňovala, že jsem brečel?
"V pohodě," zakroutil jsem hlavou, než stihl její bratr něco říct a strčil jsem si ruce do kapes. "No, tak se mějte. Rád jsem pomohl," zamumlal jsem a chystal se odejít. Jenže něčí mužské ruce se omotaly kolem té mé. Sakra, to snad mají v rodině, že jen tak sahají na cizí lidi? Neměl jsem rád, když se mě někdo zničehonic dotkl.
"Počkej, jak se vůbec jmenuješ? Děkuju ti," řekl.
Podíval jsem se na něj a mávl rukou. "Jsem Aron. A nemusíš děkovat, jak již jsem řekl, rád jsem pomohl." znovu jsem se chtěl otočit k odchodu, ale on mě pořád držel.
"Proč jsi brečel?" zeptal se nečekaně.
Tou otázkou mě trochu zaskočil, ale zároveň i podráždil. Co ho to zajímá? Je to moje věc! "Nebrečel. To jen tvá sestra," ušklíbl jsem se jak 'nejmileji' jsem mohl.
Alice zakroutila hlavou.
"Nene, ty taky! Viděla jsem to. Celou tu cestu, co jsem tě pozorovala ti tekly slzy. Už při ohňostroji, když jsem tě zahlédla."
Zamračil jsem se. "Počkej, ty jsi mě pozorovala?"
Kývla. Fajn, už chápu, proč se asi ztratila, když nedávala pozor, kde je bratr, a místo toho sledovala mě. Vidím, že stalkeři začínají už od raného věku. Znovu jsem se zakabonil.
"Jen mi něco vletělo do oka, nebyl to pláč," bránil jsem se.
Alice znovu nesouhlasně zavrtěla hlavou. Její bratr se na mě podíval s očekáváním v očích.
Odfrkl jsem si a složil ruce na prsou. "Prostě zrovna nemám dobrý den, stačí?" zeptal jsem se hořce.
"Chápu. No... a s kým tu jsi? Kde máš rodiče?" začal se rozhlížet. "Taky jsi je ztratil?"
To si myslel, že mi je pět let nebo co?
"Jsem tu sám," zamumlal jsem.
"Aha? Tak pozdě? Nebudou se rodiče bát?"
Zaskřípal jsem zuby. "Proč by se měli rodiče bát? Bydlím sám, jsem dospělý, nevím, proč by se měli bát, když bydlí i v jiném městě!" celkem jsem se naštval.
Carter překvapeně zamrkal. "Dospělý? Kolik ti je? Vypadáš tak na patnáct."
Hodil jsem po něm uražený pohled. Hodně lidí mi to říkalo. "Dnes mi je dvacet," pokrčil jsem rameny.
"Počkej. Ty jsi starší jak já?!" povytáhl obočí. "Mně je osmnáct."
Ah, no jo, tak mlaďoučký... Pokrčil jsem rameny.
"Už to tak bude."
"To ale znamená, že pokud tu s nikým nejsi, tak se můžeš připojit k nám?" zvolala rozzářeně Alice.
Podíval jsem se na ní. To myslela vážně?
"Jo, to není špatný nápad, aspoň nebudu obklopen matkou a sestrou a budu se moc napít s nějakým chlapem," ušklíbl se Carter.
"Fakt?" zeptal jsem se a on kývl. Potěšilo mě to. Už jsem plánoval jít domů a pustit si televizi. Jako vždy.
"Moment, ty jsi vlastně zmínil, že ti je dnes dvacet? To znamená, že máš narozeniny na Nový rok!" vypadal doopravdy překvapeně.
"Eh... Nikdy jsi neslyšel, že lidi můžou mít narozeniny i 1. ledna?" ušklíbl jsem se.
"No, slyšel, ale to v tom případě znamená, že musíme oslavovat dvakrát tolik. Za Nový rok, i za tvé narozeniny," pousmál se.
Podíval jsem se mu do očí. To bylo milé. Zvlášť, když jsem ho sotva znal. Po dlouhé době jsem se usmál.
"Děkuju."
I on opětoval můj pohled. Vypadal trochu překvapeně. Asi jsem vypadal divně, když jsem se smál, takže jsem rychle nasadil svůj normální, kamenný výraz. Jenže on se na mě stále díval. Přivádělo mě to bezdůvodně do rozpaků.
"Vidím mámu! Jdemee!" vykřikla najednou Alice, vzala Cartera za ruku a táhla ho davem. Carter se ještě stihl otočit, vzít mou ruku a táhnout mě za nimi. Jeho ruka byla tak velká a hřejivá. Spokojeně jsem se znovu pro sebe usmál. To je poprvé, co se necítím osamělý.