Vévoda, JP a já jsme zrovna koukali na čtvrtý film bondovského maratonu, když má matka volala domů- pošeté během pěti hodin. Nemusel jsem se ani podívat na displej. Věděl jsem, že to je ona. Vévoda obrátila oči v sloup a zastavila film. "To si jako myslí, že si někam šel, nebo co? Venku chumelí jak blázen."
Pokrčil jsem rameny a zvedl to.
"Pořád nic," prohlásila máma. Někde za ní nějaký hlas hlučně, ale monotónně vykládal o nutnosti ochrany vlasti.
"To mě mrzí mami. Otrava."
"To je hrůza!" stěžovala si. "Nedá se odsud letět vůbec nikam, tím míň domů." Už tři dny trčeli v Bostonu. Lékařská konference. Zřejmně ji dost ničila předtava, že letošní Vánoce stráví tam. Jako by Boston byla válečná zóna! Pokud jde o mě, já jsem byl spíš nadšený. Něco ve mně se odjakživa radovalo z nepříjemnýh a dramatických situací způsobených počasím. Vlastně čím hůř, tím líp.
"Jo, je to děs," řekl jsem.
"Ráno to už má přestat, ale všechny lety jsou úplně přeplněné. Nedokážou nám dokonce ani zaručit, že se dostaneme domů zítra. Táta se pokouší vypůjčit auto, ale i tam jsou hrozné fronty. A dokonce, i kdybychom jeli celou noc, nebudeme doma dřív, než v osm nebo v devět ráno. Nemůžeme ale přece strávit Vánoce každý jinde."
"Já budu u Vévody," řekl jsem, "její rodiče mě už pozvali. Půjdu tam, rozbalím všechny dárky a postěžuju si, jak mě rodiče zanedbávají. A Vévoda mi potom možná dá pár svých dárků, protože jí bude líto, že mě maminka nemá ráda." Podíval jsem se na Vévodu a ona se na mě ušklíbla.
"Ale Tobine!" Mámě se to nelíbilo ona nemá velký smysl pro humor. V pracovním životě se jí to spíš hodí- koneckonců, který pacient stojí o to, aby jeho onkolog přišel do ordinace a začal: "To přijde chlápek do baru a barman se ho ptá: 'Tak co si dáte?' a chlap na to: 'Co máte?' a barman: 'No, nevím, co mám já, ale vím, co máte vy: melanom ve čtvrtém stádiu."
"Prostě chci říct, že mně se tady nic hrozného neděje. Vy se vrátíte do hotelu?"
"Ano, pokud se tvému otci nepovede opatřit auto. On je úplný anděl, jak celou tu hrůzu zvládá."
"Tak fajn," řekl jsem a podíval se po JP, který naznačil pohybem úst: Zavěs. Už. Ten. Telefon. I já jsem se už chtěl vrátit na pohovku mezi Vévodu a JP a dál se dívat, kolika vynalézavými způsoby umí nový James Bond zabíjet lidi.
"U tebe je všechno v pořádku?" zeptala se máma. Proboha!
"Jo, jo. Tedy samozřejmě sněží. Ale Vévoda a JP jsou tady, a nemůžou se na mě ani vykašlat, protože kdyby se teď pokusili jít pěšky domů, tak jim umrzne zadek. Koukáme na bondovky. Elektřina pořád funguje a vůbec."
"Zavolej, kdyby se něco dělo. Cokoliv."
"Jo, jasně," slíbil jsem.
"Tak jo, řekla. "Tak jo. Je mi to hrozně líto, Tobine. Mám tě ráda. Moc mě to mrzí."
"Ale vždyť o nic nejde," řekl jsem, protože o nic nešlo. Byl jsem ve velkém domě, bez dozoru dospělých, se mnou tu byli moji nejlepší kamarádi. Nic proti mým rodičům, oni jsou celkem fajn, ale co mě se týče, mohli by klidně zůstat v Bostonu až do Nového roku a taky by mi to nevadilo.
"Zavolám ti z hotelu," řekla ještě máma.
JP ji zřejmě zaslechl, protože zavrčel. "O tom nepochybuju."
Rozloučil jsem se.
"Řekl bych, že trpí separační úzkostí," prohlásil JP, když jsem zavěsil.
"Jsou Vánoce," pokrčil jsem rameny.
"A proč nejdeš na Vánoce k nám?" zeptal se JP.
"Jídlo nestojí za nic," odpověděl jsem. Obešel jsem pohovku a sedl si na pohovku mezi ně.
"Rasisto!" vykřikl JP.
"To není rasismus!" namítl jsem.
"Zrovna jsi řekl, že korejské jídlo nestojí za nic," připomněl.
"Neřekl," vložila se do toho Vévoda a sáhla po dálkovém ovládání, že znova pustí film. "Řekl, že korejské jídlo tvojí mámy nestojí za nic."
"Přesně tak," potvrdil jsem. "U Keuna mi docela chutná."
"Ty jsi blbštajn," odsekl JP, jak to obvykle říká, když mu dojdou agrumenty. Ostatně v oboru netrefných poznámek tahle ještě celkem ujde. Vévoda znovu pustila film a JP prohlásil: "Co kdybychom zavolali Keunovi?"
Vévoda znovu film zastavila a natáhla se přese mě, aby mohla přímo oslovit JP. "JP," řekla.
"No?"
"Mohl bys prosím tě přestat žvanit, abych si mohla užít to fantasticky sexy tělo Daniela Craiga?"
"Nejseš gay?" ušklíbl se JP.
"Já jsem holka holka," připomněla mu Vévoda. "Takže je normální, že se mi líbí muži. Jo, kdybych řekla, že ty máš sexy tělo, tak bych mluvila jako lesla, protože ty vypadáš jako holka."
"Zásah," prohlásil jsem.
Vévoda se po mě podívala a pozvedla obočí: "I když ve srovnání s tebou je JP ztělesnění mužnosti."
Na to jsem odpověď neměl. "Keun je v práci," připomněl jsem. "Za Štědrý den dostává dvojnásobný plat."
"No jo," kývl JP. "Já zapomněl, že Waffle House je jako nohy Lindsay Lohan- je tam pořád otevřeno."
Zasmál jsem se. Vévoda se je ušklíbla a znovu pustila film. Daniel Craig vylezl z vody v boxerkách, které vydával za plavky. Vévoda povzdechla spokojeně, JP otráveně. Po pár minutách jsem vedle sebe uslyšel tiché cvakání. JP. Čistil si zuby zubní nití. On je tím úplně posedlý.
"Jsi nechutný," prohlásil jsem. Vévoda zastavila film a zamračila se na mě. Nebylo to zlé zamračení; nakrčila malý nos a protáhla rty, na očích se jí ale vždycky poznalo, jestli je na mě opravdu naštvaná. A ty oči teď vypadaly dost usměvavě.
"Co je?" zeptal se JP a nit mu visela z pusy mezi stoličkami.
"Zubní nit se používá v soukromí. Tohle je... Prosím tě, dej to pryč."
Neochotně to udělal,ale namítl: "Můj zubař říká, že nikdy neviděl zdravější dásně. Nikdy."
Obrátil jsem oči v sloup. Vévoda si zastrčila za ucho pramen vlasů a zase pustila Bonda. Minutku jsem se koukal, ale pak jsem si uvědomil, že spíš hledím z okna, kde vzdáleně pouliční lucerny ozařovaly sníh, takže vypadal jako milion padajících miniaturních hvězdiček. Ačkoli mě samozřejmě mrzelo, že rodiče musejí strávit Vánoce mimo domov, v tu chvíli jsem si přál, ať sněží ještě dlouho.
