Telefon začal zvonit deset minut po tom, co jsme znova pustili film.
"Teda kdyby mě můj kluk naháněl jako tvoje máma, tak se na něj vykašlu," ušklíbla se Vévoda.
Překročil jsem opěradlo pohovky a vzal telefon. "Ahoj," řekl jsem. "Tak jak to jde?"
"Tobine," odpověděl hlas na druhém konci. Nebyla to máma, byl to Keun.
"Keune, ty nejsi-"
"Je u tebe JP?"
"Jo, je."
"Můžeš to pustit nahlas?"
"Co, proč to mám-"
"MŮŽEŠ TO DÁT NAHLAS?" zařval.
"Vydrž." Zatímco jsem hledal příslušné tlačítko, řekl jsem ostatním: "To je Keun. Prý ho mám pustit nahlas. Chová se divně."
"No ne," ušklíbla se Vévoda. "Příště mi ještě řekneš, že slunce je koule rozžhaveného plynu nebo že JP má mrňavé koule."
"Nezačínej s tím," varoval ji JP.
"S čím nemám začínat? Nemám hledat ty koule, protože je nenajdu ani s lupou?"
Našel jsem tlačítko, kterým se telefon pouští hlasitě, a stiskl jsem ho.
"Keune, slyšíš mě?"
"Jo," řekl. Za ním bylo slyšet nějaký rámus. Holčičí hlasy.
"Heke lidi, poslouchejte."
JP odsekl: "Proč si někdo, kdo má nejmenší prsa na světě, myslí, že má nárok kritizivat něčí intimní místa?" Vévoda po něm hodila polštářek.
"POSLOUCHEJTE, VŠICHNI A HNED!" křikl Keun z telefonu. Všichni jsme zmlkli. Keun byl strašně chytrý a vždycky mluvil, jako by si každou větu předem připravil a naučil se ji nazpaměť "Tak. Můj šéf dneska nepřijel do práce, protože uvázl s autem ve sněhu. Takže já jsem teď kuchař i výkonný šéf. Jsou tu ještě dva další zaměstnanci, a to zaprvé Mitchell Croman a zadruhé Billy Talos." Mitchell i Billy chodili k nám do školy, i když asi by nebylo přesné říct, že je znám- pochybuju totiž, že by mě dokázali identifikovat na policii, kdyby to od nich někdo chtěl. "Ještě asi před dvanácti minutami to byl celkem klidný večer. Jediní naši zákazníci byli Alobalák a Doris, nejstarší kuřačka Ameriky. Pak se objevila jedna holka. Po ní přišel Stuart Weintraub." To byl taky spolužák, fajn kluk. "Byl obalený igelitkami Target. Ti dva trochu zaujali Alobaláka a já jsem si začal číst Temného rytíře-"
"Keune, má to tvoje povídání nějaký smysl??" skočil jsem mu do řeči. Byl občas shopen dost nesouvisle plácat.
"No jasně že má smysl," odpověděl. "Dokonce čtrnáct smyslů. Protože asi pět minut po tom, co se objevil Stuart Weintraub, laskavý a dobrý Všemohoucí shlédl vlídně na svého služebníka Keuna a uznal za vhodné přivést do našeho půvabného Waffle House čtrnáct pensylvánských roztleskávaček- v tréninkovém oblečení! Pánové, nedělám si legraci. Waffle House je plný roztleskávaček. Jejich vlak uvázl ve sněhu a zůstanou tady přes noc. Jsou nadopované kofeinem. Dělají rozštěpy na baru.
Takže abych to řekl stručně a jasně: Ve Waffle House došlo k vánočnímu zázraku. Zrovna na ty holky koukám. Ty jsou tak žhavě sexy, že by od nich roztál sníh. Že by se na tom daly péct vafle. Že by mhly rozehřát- ne, že rozehřejí- ten kus mého srdce, co už je tak dlouho studený, až jsem zapomněl, že vůbec existuje."
Pak do telefonu křikl dívčí hlas hlas zároveň veselý a třeskutě sexy. To už jsem stál přímo nad telefonem a zíral na něj téměř s posvátným úžasem. Vedle mě stál JP. "To jsou tvoji kamarádi? Řekni jim, ať přivezou Twister!"
Pak se znova ozval Keun. "Takže snad už chápete, co je v sázce! Zrovna začala největší noc mého života. A vás zvu, abyste se přidali, protože jsem ten nejlepší kamarád na světě. Ale má to jeden háček: jak to položím, budou svým kámošům volat taky Mitchell a Billy. A předem jsme se dohodli, že tady je místo jen pro jedno auto, protože jinak bychom si moc snížili poměr roztleskávaček na jednoho kluka. Já volám první, protože jsem zástupce šéfa. Takže máte náskok. Já vím, že mě nazklamete. Spoléhám na vás, že dovezete nejskvělejší hru všech dob, to jest Twister. Pánové, přeju bezpečnou a rychlou cestu. Ale pokud dnes zemřete, může vás povznášet vědomí, že jste obětovali své životy pro svrchovaně vznešenou věc: pro roztleskávačky."
