Vim, byl to jen sen... Do oči se mi hrne pot z čela. Koukam do stropu. Do te uklidňující zelené barvy, která mi vždy rekne, ze jsem doma a ze se mi nemůže nic stát. Doktor řekl, ze je to zcela normální. Naprosto normální.. Já si to nemyslím. Už dva týdny mám stejný sen. Probouzim se zpoceny a cely ve strachu, ze se snad z reality propadnu az do toho nejtemnejsiho hlubokého snu.. A už nikdy se neprobudim. Ve snu jsem ponechán samote a tmě, ve které rozeznam jen obrysy jakych si čtverců, které me obklopují z každé strany. Už jenom to, mi připadá dost deprimujici.. Nějakou chvíli nejsem schopen se pohnout.
Pokaždé uslysim tu myšlenku ,,zvedni se".. Nikdy ji vsak nedokazu chytit a prudce narazim hlavou do stropu. S hrůzou si uvedomim, ze čtverce kolem me se přibližují a brzy me rozmackaji. Je jasné, ze pak už se probudim, ani zklamaný, ani překvapený. To vše už dost dobře znám. Zvedam se z postele a skacu do vany. Jedine tim, se zbavim nepříjemných pocitu, vycházejících ze snů. Konečně se mi vybavil její portrét. Je krásná, jako vždy, úsměv jako nezničitelná podkova a vlasy, se kterými si pohrava vítr. Usmeju se, když si na ni vzpomenu. Jako by mé sny už neměli žádnou moc. Ted na me nemůžou. Ne když na me hledí a pozoruje mě.. Relaxu už bylo dost. Oblékam se, udělám ještě par nezbytných věcí a vyrazim. Cesta není dlouhá, prejdu par ulic a jsem tam. Výhoda mého bydliště se nezapře. Zasel jsem za roh školní budovy, kde na me obvykle cekaji kamarádi. Kyvnutim pozdravim a v kapse lovim cigarety. Mezitím, mi jednu Ivan podal, tak jsem hledání vzdal a nechal si zapálit.
,,Zase ten sen?" Zeptal se vsudypritomne Ivan, jenž zahlédl můj výraz. Zase jsem jen kývl. Občas je lepší, když nic neříkám. Zbytečně se pak vyptavaji a já nemám sílu na to, jim to vyprávět. Cítím nemotorné dotyky mých kámošů, kteří me poplacavali a jeden po druhem zalezali do školní budovy. Nebylo moc času, tak jsem následoval posledního nemotoru a zalezl dovnitř. Kamarád do mě husti své zkušenosti biologie, zatím co já se pohledem zavrtavam do ,,ní". Občas se na me koukne téma hnedema očima, které se tolik podobají těm mým. Nucene se usmívám, protože poznam, když ji něco znervoznuje. Její jméno vas zajímat nemusí, napadá me jen jedno a to si necham pro sebe.. Den uběhl rychle. Vidličkou se dloubu v jídle a před očima mám černý čtverec. Myslenkami jsem vsak u ní a doprosuji se její pomoci. Přišla vsak sama.
,,Ahoj.. M - mohu?" Jak rychle se otazala, tak si i sedla.
A byla tu. Úplně sama, bez svých potrhlych kamarádek, které se věčné jen potrhle usmivaly.
,,Jasně, nikdo tu nesedí " odpověděl jsem zbytečně, jelikož asi sama viděla prázdný stůl.
Její mlčenlivost me neurazela. Díval jsem se na ni a to mi naprosto stačilo. Dojedla a upřela na me zrak. Neměl jsem daleko od toho, abych utekl, ale zajímalo mě, co mi chce říct.
,,Můžeš na chvíli?" Při otázce prizvedla obočí, což me celkem rozesmalo, pac to dela moje matka, když přijdu opilý a vypravim ji o hospodských rvackach.
Znovu jen kývám. Tím aspoň nemohu nic zkazit. Rychle zvedla tac a odnesla k jednu ze stolu, které staly na konci jídelny. Pak jsem ji následoval do šaten a přemýšlel o tom, co se stane v příštích minutách. Podle pokynu jsem se oblekl a následoval ven z budovy. Všiml jsem si, ze jdeme ulici, která vede k jejímu baráků a tak jsem se zastavil a nechapave na ni ziral. ,,Pojď! Jen pojď!" Tak jsem šel. Jak bych mohl tupě zirat a stat, když me ona pobízí? Rychle jsem ji dohnal a následoval dal po zmrzlé ulici. Chvíli se mi zdálo, ze podkluzuje, rychle jsem přiběhl a podeprel jsem ji za paži. Hodila po me oko, ale zdálo se, ze ji to nevadí. Prede dverma se mi rozbusilo srdce. ,,Pojď, pojď. " Opakovala znovu a já ji sotva stíhal. Schody jsem bral po dvou a mohu říct, ze bych je vyskakal i po čtyřech, kdybych mel znovu sanci vidět její zadek v akci. Otevřela dveře, které zřejmě byly od jejího pokoje. Nemylil jsem se. Pokoj byl malý, vsak utulny a vyvoneny, jak se na ženu patří. Koukal jsem na své špinavé boty, ale nad tím jem mavla rukou.
,,To je jedno, jen pojď dal" pobizela mě. Přistoupil jsem k ni a porad jsem netušil, co by po me mohla žádat. Doučování to nebude. Tím jsem si jist. Sáhla do šuplíku a vytáhla obrázek, který zřejmě sama nakreslila. Stihl jsem si všimnout jejího pyšného výrazu a já věděl, ze mám pravdu. Překvapene jsem na ni pohlédl. Na obrázku jsem byl já. Sedel jsem v tmave mistnosti, obklopeny čtvercema. chtěl jsem odejit, ale ona me vsak zastavila. ,,To jsi ty. Tohle se ti zdá, ze jo?" Kyvl jsem, trochu se zamracila, neřekla vsak nic.
,,Zdává se mi o tom.. Vlastně o tobě.. Jak tam vysedavas. Cítím tvůj strach. Namalovala jsem to jen proto, aby jsi mi uvěřil, az ti o tom budu vyprávět."
A tak povidala. Seděli jsme a me bavilo ji poslouchat. Zjistil jsem, ze ona mívá stejne sny, jako já, akorát z jiného pohledu. Zjistil jsem, ze to kvůli ní se vždycky prastim o strop. Ze to ona na me mluvi a povzbuzuje me. Od te doby, byli me sny jasné a světlé. Viděl jsem její tvář a ona viděla mou. Čtverce se nepohybovaly, tvořili jen bezpečný prostor pro ,,me" a pro ni". Od te doby dycham pro ni. Od te doby, chci žít ve snech. Realita me nic nenaucila. V realitě nejsem nic.
