Křižácká kořist

Svatá země - 1

Vítr se prohnal pohybujícím se šikem vojska a rozevlál pláště několika výše postaveným důstojníkům a rytířům oděných do čistě bílé varkoče s rudým křížem na hrudníku. Většina z těchto mužů jela na válečných koních, jejichž postroje slabě cinkaly s každým krokem. Muž v čele šiku zvedl paži a sevřel dlaň v kovové rukavici v pěst, čímž zastavil rytíře za sebou.
„Tady," Zašeptal a podíval se směrem dolů z písčité duny, která vedla k úzkému průsmyku, kudy měl procházet ozbrojený doprovod společně se sultánem Saladinem. Muž otočil svého hřebce čelem k vojenskému šiku a sundal si hrncovou helmu, která poskytovala kompletní ochranu jeho hlavě a měla dvě škvíry pro oči a pouze ventilační otvory. Na lesklém kovu se zatřpytilo slunce a muž párkrát pohodil hlavou, aby dal volnost delším vlasům.
„Tady dnes dokážeme slávu našeho řádu! Tímto skutkem získáme Svatou zemi pro sebe!" Vykřikl zvučným hlasem a začal udávat rozkazy. Všichni se na jeho povel přesunuli pod písečnou dunu, aby nebyli ze začátku vidět. Nikomu nezáleželo na tom, že slunce pralo do jejich zbrojí, nejhůře to snášeli seržanti, kteří měli černou varkoč, ovšem nikdo si nestěžoval. Všichni dychtivě očekávali boj, aby očistili tuto zemi od muslimské hrozby... od kacíře Saladina.

Mezi muži vládla uvolněná nálada, jejich národ byl u vrcholu moci, panovníkem charismatický muž, který zvládl pouhými slovy rozbouřit davy a získat pro sebe přívržence a přetavit nepřátelství v přátelství. Muž s dlouhým černým plnovousem, mladistvou tváří a turbanem na hlavě jej ve středu vojska a povídal si s jedním ze svých starších rádců. Zrovna se oba dva něčemu smáli, tudíž jeho ozbrojená jednotka mohla slyšet zvučný hlas mladého panovníka.
Většina mužů zde byla oděna do obvyklé mamlúcké zbroje skládající se z kroužkové helmy, brnění z drobných spojených plátů a jejich koně byli podobně odění. Ne levé či pravé ruce se jim leskl ve slunci malý kulatý štít a většina z nich držela v ruce kopí a u pasu se jim pohupovala krátká zahnutá šavle. Pár jedinců mělo i luk.

Volným tempem se blížili k úzkému průsmyku, přičemž nikdo z nich neměl ani tušení, že by se tam mohlo skrývat nebezpečí v podobě odhodlaných křesťanských bojovníků.

Rytíři ve zbrojích si stáhli pohyblivá hledí svých přileb a vyčkávali na rozkaz generála. Většina koní začala nervózně frkat, jelikož jejich jezdci na ně své citové rozpoložení přenesli. Vznešení rytíři na ořích měli být jakýmsi předvojem této malé skupiny, kdy se měli s nepřítelem utkat jako první a dát tak možnost pěším bojovníkům vydržet déle. Jinak by byla většina jejich pěchoty ihned pobita mamlúky a neměli by nejmenší šanci je porazit a dostat se k Saladinovi. Pár se zvířat krátce zařehtalo, jeden kůň se i vzepjal s jezdcem, který to neočekával, ovšem udržel se v sedle, další pohrabávali kopyty v horkém pouštním písku.

Jeden z jezdců se zadíval do dáli a loktem drcl v rámci možností do nejbližšího spolubojovníka, přičemž ukázal směrem vzhůru. Nacházel se tam nějaký muž ve zbroji, který pozvedl čistě bílou standartu s rudým křížem. Látku uchopil lehký větřík a pohrál si s onou vlajkou, než se přes vojáka přelila první vlna bojovníku. Jezdecká složka oddílu templářských bojovníků zahájila útok.
Bojoví oři během chvíle seběhli písečné duny, za kterými se skrývali, a než stačili mamlúkové řádně zareagovat a vzpamatovat se z prvotního překvapení, několik z nich už padlo k zemi.

Bitva skončila stejně tak rychle, jako začala. Ovšem Saladinovi se podařilo prchnout, a tak aby na tom rytíři alespoň nějak vydělali, si vzali z těch přeživších a lehce zraněných zajatce. Později by je mohli prodat do otroctví, koneckonců dobře stavění muži, se vždy prodávali do kamenolomu a na těžké práce za velice tučné peníze. Velitel této malé jednotky pouze přihlížel, jak se jeho armáda formulovala do jakéhosi uspořádaného obdélníku a pomalu mířili nazpět do tábora. Cílem této akce bylo zničit Saladina, to se jim však nepovedlo. Bylo tedy třeba být ve střehu a očekávat útok z pomsty. Spousta nepřátel zahynula, někteří prchli se svým vládcem a zbytek byl vlečen za nejrůznějšími rytíři na koních s rukami v železech či provazech. Sundal si helmu, aby osvobodil své světlé vlasy, které už zoufale dlouho potřebovaly zkrátit nožem. Stejně tak tvář zarůstající jemným vousem. Slunce pálilo a uvnitř brnění bylo nesnesitelné horko, ovšem sundat si jej byť jenom na chvíli zde znamenalo zpečetit si osud. I tak si muž za svými zády nevšiml plazícího se nepřítele, přestože jej prozrazovalo cinkání kovových destiček mamlúcké zbroje, které se však ztrácelo v hluku pochodujících vojáků. Někteří se šourali, jiní leželi taženi na provizorních nosítkách. Jenom málo koní přežívalo bitvy a ani tahle krátká nebyla výjimkou. Překvapeně vyjekl, když ho náhle někdo chytil za kotník a stáhl z koně. Ten se samozřejmě splašil a vyrazil cvalem od místa, kde ležel v rozpáleném písku jeho jezdec a soupeř, který ihned muži vrazil jednu pěstí.
„Hajzle!" Oplatil mamlúkovi ránu pěstí sám rytíř, o to tvrdší byla, jelikož ji měl v nablýskané kovové rukavici. Snědý muž jenom vyplivl krev z úst, jak se mu tam ihned po ráně do brady začala hromadit. Vylovil nůž, který už však nestihl zarazit do škvíry rytířova brnění, jelikož svému veliteli přiběhlo na pomoc několik vojáků a uzemnili útočníka pořádnou ránou do hlavy. Rytíř se chvíli vzpamatovával, než za pomoci jednoho ze svých mužů vstal. Pohlédl na bezvládné tělo mamlúka. S těmi dlouhými černými vlasy vypadal spíš jako dívka, vůbec nebyl ošklivý.
„Chci ho. Bude to můj osobní otrok, však já už z něj tu touhu zabít mě vymlátím." Zamručel a nakopl mladíkovo bezvládné tělo. Rozhlédl se po svém koni, který však nebyl nikde, a tak si s povzdychem sebral helmu ze země a vytřepal z ní písek. Poté si ji nasadil na hlavu a po svých zamířil do zpátky do tábora s ostatními v patách.