AFTER TWO YEARS [One Piece yaoi FF]

Budeš můj..?

Dlouhou dobu jsem nic nepřidala. Avšak teď tu mám... jednorázovku? Jednokapitolovku. 
Budu ráda za každý komentář, každou reakci. Ať už dobrou, nebo špatnou. Aspoň budu vědět, jak a v čem se zlepšit ^^

Seděl jsem na přídi, na hlavě Sunny. Koukal jsem se před sebe, sledoval nekonečné moře, které svou barvou téměř splývalo s nebem. Všiml jsem si dvou racků letících po tom jasně modrém nebi a dlouho je sledoval. Po chvíli se k nim přidal třetí, o něco menší. Nějakou dobu letěli souběžně, než je ten menší předletěl a nechal je daleko za sebou. Smutně jsem se usmál a zaklonil hlavu.

„Aci... Sabo... Sledujte mě. Splním náš slib. Budu svobodný a stanu se Pirátským králem. Jen počkejte." Otočil jsem se na zelenovlasého muže, který stál pod přídí. Nic neříkal, jen stál a sledoval mě. Stále jsem si nemohl zvyknout na jizvu, která nyní tkvěla na jeho tváři. Seskočil jsem z hlavy Sunny a stanul před zelenovláskem. Prvním členem jeho posádky a zároveň více-kapitánem.

„Jsi v pořádku, Luffy?" optal se Zoro a já jen svěsil hlavu. Nakonec jsem pouze pokrčil rameny. Byl jsem rád, že tu byl. Dva roky jsem nikoho z posádky neviděl, samozřejmě se mi po všech stýskalo, ale u šermíře to bylo jiné. Udělal jsem krok a překonal vzdálenost mezi námi. Opřel jsem si čelem o jeho pevnou, vypracovanou hruď a nabíral z jeho blízkosti sílu postavit se všemu a všem s úsměvem. Jen před ním jsem si dovolil truchlit a vzpomínat. Pro ostatní jsem se snažil být stále tím veselým a bezstarostným kapitánem, jako tomu bylo před naším rozdělením na Souostroví Sabaody.

Zoro chvíli jen stál a pak mne objal, přičemž se bradou opřel o mé temeno. To jsem na něm měl rád. V tichosti vyslechl má trápení. Vlastně vždy dokázal vycítit náladu ostatních. Taky jsem jej objal. Tiskl jsem se k němu a nasával jeho vůni. Byl cítit po potu a síle. Občas mi připomínal divokou bestii. Líbilo se mi to. Jak byl nespoutaný a přesto věrný.

„Už ses uklidnil?" Bylo mi jasné, že odpověď už patrn zná. Jen jsem se přihlouple zazubil a přikývl. Následovalo stoupnutí si na špičky a rychlý střet mých rtů s těmi jeho. Jen povytáhl obočí a usmál se lehce úchylným úsměvem.

„Zoro..?"

Hm?" Reagoval na moje oslovení a přitiskl si mě blíž k sobě, přičemž mi kolenem zajel mezi nohy.

„Nemáš mít hlídku?" otázal jsem se. Jeho zprvu nechápavý výraz mne rozesmál. S povzdechem se taky usmál.

„Bože, ty se snad nikdy nezměníš." Chudák. Neustále se musel potýkat s mými rozmary.

„Děkuju," odvětil jsem a řekl mu, že tam za chvíli dorazím. Že mám hlad.

Stavil jsem se v kuchyni, kde vládl blonďatý kuchař. S povzdechem si vyslechl moji objednávku. Nemusel jsem čekat dlouho. Za chvíli jsem již mířil do pozorovatelny na vrcholu hlavního stěžně. S sebou jsem táhl dva talíře s jídlem. Pro mě a pro Zora.

Když jsem se tam dostal, Zoro ležel na zemi. Zády se opíral o pohovku, která byla po obvodu místnosti, a spal. Jak typické pro něj. Vlezl jsem dovnitř a šel k němu. Cestou jsem se musel vyhýbat různému nářadí, neboť si tady z toho udělal zelenovlasý šermíř svoji posilovnu. Trávil tu opravdu hodně času. Zabrán do myšlenek jsem si nevšiml jedné činky, o kterou jsem zakopl. Naštěstí bez pádu. Ale hluku jsem udělal dost.

"Promiň, vzbudil jsem tě?" začal jsem se omlouvat, když jsem k němu došel a sklonil se k němu. Naskytl se mi tak pohled na jeho krásně vypracovanou hruď, jež zdobila dlouhá jizva od levého ramene k pravé pánvi.