Apples and Oranges

Už nikdo nedoufal...

Jestli je tohle boží vůle a vůbec význam života, miluju život. Vybalovala jsem tašku s převážně zablátěnými věcmi a věcmi špinavými od borůvek. V tom stejném čase jsem s občasnou Jimovou pomocí v kuchyni smažila palačinky k obědu.

Ráno jsme se vrátili z našeho třídeního výletu po lesech a horách, řádně poštípaní od komárů ale úžasně odpočatí. Počasí sice koncem listopadu není ideální, ale když se chce, všechno kde.

Jim se plně ujal chodu obchodu s hudebninami a zavedl plně funkční oddělení prodeje desek, tak jak to chtěl pan Griffin.

Jelikož Kurta vylili ze školi, tedy, stále opakoval, že odešel sám, protože škola nesplňovala jeho očekávání, ale prostě si asi vybral špatný obor.

Dávno se smířil s tím, že Nel bude ta titulovaná v jejich partnerství, a tak přijal podíl na práci v hudebninách.

Už jsem si pomalu začala myslet, že život je opravdu houpačka a začala jsem se bát, kdy se nám tohle malé soukromé štěstí zase rozpadne, jako domeček z karet. Jenomže takový stres jsem nezvládala. Jestli se to tak dá říct, změnila jsem způsob myšlení, od základu. Občas na tohle téma vedu chytré řeči a doma mi říkají hipíku, no, co na plat. Musí se žít přítomností.

Nemůžu se dočkat zimy, a pak až skončí. A vůbec, bude to moje nejdelší zima v životě, možná. Anebo vůbec ne, nevím, vdávám se poprvé. Termín je určený na konec března.

Nel už panikaří s šaty, dortem, květinami, šílí, jakoby se vdávala ona. No možná, že brzy bude, jak tak na ně koukám... Ale to, že dodělá školu mi slíbit musela.

Popravdě, dny vlastně letěly docela rychle. Padl první sníh a jak rychle přišel, tak taky odešel. Ve všech obchodech už začala Vánoční propaganda a reklamy v rádiu vnucovaly hlavně hračky a auta.

Dnes mám v plánu důležitý úkol. Odnesu na universitu své, již absolutně klasifikačně bezvýznamné obrazy na téma čas. Ještě jsem jich pár dodělala a musím přiznat, že jsou inspirovány všemi zážitky s Jimem. Čas nás dva rozhodně moc změnil.. Hlavně mě.

Bylo jich dost a některé byly docela velké, pár jsem jich i zarámovala. Protože Kurt měl auto, poprosila jsem ho, aby mě odvezl a pomohl mi to vytahat do budovy.

Tahala jsem za sebou dvě krabice až do druhého patra, do obrazárny. Vlastně ani nemám zájem se s někým potkat, nebo je předat, prostě je tam nechám, stejně bych je neprodala.

Ovšem, že se mi to nepovedlo...
Na schodech jsem málem srazila ředitelku.
"Podívejme, slečna McGee, dala přednost rodinnému životu před kvalitním vzděláním. Slyšela jsem, že budete matkou, není-liž pravda?"

"Není-liž, slečno Careltonová."
Věnovala jsem jí široký úsměv a tahala dál, jejich pokřiků a otázek nedbaje. Už abych vypadla! Ženská jedna, stará, zahořklá.

Nejhorší je, že po cestě domů mě to donutilo přemýšlet. Co když to vážně byla chyba...? Tuhle školu jsem si vysnila, chci teď zabít svůj sen?

Musela jsem okřiknout sama sebe! Copak jsem snad nešťastná? Práce je tu pro mě vždycky a škola taky není všechno. Jsem teď šťastná a na tom záleží! Ta stará frnda mě akorát rozhodila.

***

Otevřela jsem jedno oko, druhé. Byla ještě tma. Podívala jsem se na budík. Sedm hodin. Jim ještě ležel vedle mě, za chvilku bude vstávat. Nechám ho ještě spát. Vypadá jak miminko když hájá. Musela jsem se v duchu rozesmát. V tu chvíli se někde ve mně něco hnulo.

Vyletěla jsem z postele jako torpédo. A přímo na záchod. Bože můj, mám žaludek jako na vodě.

Napustila jsem si sklenici vody a ještě v noční košili si sedla v kuchyni ke stolu. Přemítala jsem nad včerejškem. Co jsem mohla sníst? Vlastně jsem toho měla strašně málo. Zkontrolovala jsem mléko. Záruka v pořádku. Nechala jsem to plavat.

Jenže druhý den to samé.
Na potřetí už se mi trochu rozsvítilo. Podívala jsem se do svého kalendáře... Běží mi sedmý týden od posledních měsíčků! Nemůžu pochopit, že mi to nepřišlo divné!! Opravdu, ani jsem si nevšimla.

Na druhý den jsem byla objednaná k doktorovi. Nervozita mi prolézala snad všemi kouty těla. Vzpoměla jsem si na dobu, kdy jsem v Manchesteru nabíhala hlavou do zdi a ze všech stran na mne číhala mimina. Divím se, že mě nechtěli zbavit svépravnosti.

Ale teď jsem seděla tady, skoro se 70% šancí na rodinu. Moc jsem se modlila. Tohle sezení mi mohlo znova zrujnovat život.

"Další."
Odložila jsem boty u dveří a vstoupila do ordinace. Když jsem vylezla z převlékárny, sestra mě posadila rovnou na to sadistické křeslo ponížení. Ještěže můj doktor je fajn chlap, je to vtipálek.

"Dobrý den"
"Dobrý..." odpověděla jsem a hlas mi trošku přeskočil.
"Tak, vy máte podezření na těhotenství." řekl to, jako by mě vyslíchal a zatvářil se jako Sherlock Holmes, málem bych vyprskla smíchy, ale trošku se to nehodilo, ne v tomhle postavení.

Provedl krátké vyšetření...velmi krátké. "Ano, čípek zduřelý, jasná gravidita." och, podrobnosti si mohl nechat pro sebe, do termínu porodu mě funkce mého čípku nezajímají..
To byla ale až druhá věc, která se objevila v mé hlavě.

Ta první byl panický záchvat štěstí a jekot, který prozatím zůstal jen v mojí hlavě, ale slíbila jsem si, že až vyjdu ven, přádně vítězně si zakřičím.

Pak mi došla ta druhá věc: porod. Vyděšeně jsem ve své hlavě 'zmlkla' a snažila se nepanikařit. Tohle téma bych měla odložit na co nejpozdější dobu...

Jenže mezi tím už mi mazal břicho gelem a přikládal ultrazvuk. Vždycky na něj zírám, ale ještě nikdy se mi nepovedlo něco z toho dešifrovat. Tenhle se mi ale zdál neobvyklý.

"Vidíte tuhle 'tečku'? To je vaše miminko." umsmíval se a zíral na mě.
"Ale...tady je ještě druhá tečka..."
"Správně." řekl s ledovým klidem

Nevím jestli to byl infarkt ale srdce se mi snad na půl vteřiny zastavilo. Nejdřív proto, že jsem s tím nepočítala. Ale pak mě zalilo dvojnásobné, nekonečné štěstí.

***

Křik jsem si sice odpustila, ale teď tu přede mnou stál Jim s fotografií z ultrazvuku a křičel za nás za oba.
"Bože, lásko, jak je to vůbec... Já budu taťka! A dvakrát!" chtěl mě zvedat a objímat, ale raději od toho upustil a choval se ke mně jako ke křehké porcelánové panence.

K vánocům pravděpodobně dostanu postýlku... Pro dvojčata!