Slzy

Kapitola 2.

*Chloe*

"Chloe, vzbuď se!" třese se mnou pár rukou a já zamrkám. "Za patnáct minut je snídaně, vstávat." zaostřím na Ginnyninu usměvavou tvář a hned se také usměju. Vesele přikývnu a ladně seskočím z palandy. "Tady máš uniformu." hodí mi Ginny mou uniformu a sama si vezme tu svou. "Děkuji." začnu se oblékat do své uniformy a zaostanu u kravaty. "Ukaž. Připomínáš mi samu sebe v můj první den. Málem jsem kvůli tomu přišla pozdě." pomůže mi se smíchem s kravatu a já se také začnu smát. "Díky moc Ginny, ale kde je sestra?" zeptám se jí když se podívám na postel mé sestry.

"Nevím, vzbudila jsem se a už tu nebyla. Co proti tobě má?" zeptá se a rukou mě pobídne abych jí následovala pryč, následuji. "Aha. Nevím, vážně. Pamatuji si jí takovou, ne jinou, ani nevím, zda na mě někdy byla vůbec hodná." přiznám při naší společné cestě do velké síně na snídani. "Aha, to je mi líto. Slyšela jsem že jsi se skamarádila s Fredem a Georgem." usmála se na mě. "V pořádku. Fred a Georg jsou určitě skvělí ale znám je teprve jeden večer." odpověděla jsem.

"Jasně. Měj se, já jdu k Lauře, kamarádka z ročníku." zamávala mi a odběhla pryč. Ani jsem nepostřehla že už jsme dokonce vešli do velké síně a kolem mě proudili řady jiných studentů. Očima zabloudím k stolu Nebelvíru a začnu hledat pohledem Freda a George. Konečně je najdu. Usměju se a rozběhnu se jejich směrem.

Cestu mi zastoupí ten kluk z vlaku, Malfoy, tentokrát i s jeho gorilami. Neuhnu tak rychle jak jsem si myslela, narazím do něj a sesunu se rovnou na zem. "Neumíš koukat na cestu, ty jedna mudlovská šmejdko?!" zakřičí na mě povrchně a celá síň se otočí na nás. "Možná by jsi nebyl takový frajer bez těch tvých goril." odpovím mu a sama jsem překvapena ledovostí svého hlasu. "Pfff... vy mudlovští šmejdové nevidíte co byste bez nás čistokrevných byli. Byli byste nicky ještě větší než jste teď." odpoví.

"Odpal Malfoy!" objeví se za ním jedno z dvojčat a druhé z nich jde ke mně a pomůže mi na nohy. "Jsi celá?" zeptá se šeptem a já přikývnu. "Krvezrádci a medlovští šmejdi, jak dojemné." odpoví ale z jeho hlasu je poznat že už si není tak jistý jako když jsem byla sama. "Co ty víš o dojemnosti?" zavrčí na něj jedno z dvojčat, prosmýkne se kolem něj a jde k nám. "Jdeme, nemarněme s ním čas." zašeptá a i se mnou se vydají pryč, na druhý konec stolu.

"Neudělal ti nic, prcku?" zeptá se. "Ne. Ale udělejte mi jednu laskavost." řeknu a  oni se na mě duo otočí. "Nenoste stejné oblečení, nevím kdo je kdo!" vykřiknu naoko zoufale a oni se rozesmějí. "Já jsem George, Fred má tmavší hábit, já takový světlejší." řekne George a když se zaměřím na jejich hábit, musím uznat, že mají pravdu. "No jo, nikdy jindy jsem si toho nevšimla." řeknu a posadím se k nim. Vezmu si jogurt který začnu pomalu jíst.

"Možná se tě už na to někdo ptal, ale proč tě Mia tak nesnáší? Ocitla se opět na začátku, ve chvíli kdy se s ní nikdo nebavil." zeptá se mě Fred a já se vsadím se že v tuto chvíli jsem červená jak rajče. "Jo, zeptala se mě na to vaše sestra. To za prvé, za druhé. Já to nevím, už si jí takovou pamatuji. Nepamatuji si že by na mě kdy byla hodná, usmála se na mě, objala mě nebo mě pohladila. Už od té doby co si jí pamatuji to byla takováto ledová královna bez citu a srdce." řeknu a zatnu zuby. "Ups. Promiň, už se tě na to nezeptáme." odpoví opatrně George.

Přejdu to bez zbytečných poznámek a podívám se na hodinky. "Za deset minut mám lektvary, tak se zatím mějte." zamávám jím, vezmu si svou tašku a odběhnu pryč. Nevěděla jsem kde je sklepení kde se nacházela učebna lektvarů.

Bloumala jsem chodbami dokud mi někdo nezastoupil cestu. "Ahoj, já jsem Elizabeth, jdeš na lektvary?" zeptá se mě ta dívka z Nebelvíru. Měla plavovlasé vlasy, zelené zářící oči a milí úsměv na tváři. Byla o něco vyšší než já a měla o jeden nebo dva odstíny tmavší vlasy. Já byla malá, bledá, plavovlasá a černooká. "Jo jdu." přikývnu a ona se ještě víc rozzáří. "Můžeme jít spolu." zatleská vesele. "Jasně, klidně. Mimochodem, já jsem Chloe." představím se jí a jsem vděčná že mě vede do sklepení. "Já vím, sestra Hermiony Grangerové, ta tě ale nemá moc v lásce." už vážně přísahám že kdybych mohla, zabíjela bych pohledem.