Bezejmenná

Úvod

Něco co mě napadlo jen tak, když jsem měla volnou chvíli. Netuším kdy mě napadne nějaké pokračování či návázání a proto prozatím toto bude jednodílovka :) Užijte si čtení!

Probudila jsem se do temného sychravého rána. Mžourala jsem do tmy a snažila se zorientovat. Většina ostatních ještě spala a tak jsem popadla své věci. A potichu se vytratila ke studni. Ledová kamenná podlaha mě studila do mých bosých chodidel. Těžké dřevěné dveře se při mém pokusu je otevřít, rozskřípaly a po dlouhých chodbách se tento zvuk nesl děsivě dál.

Po schodech dolů, přes zatím klidnou kuchyň ven. Venku byla černo černá tma. Chladný vítr mi cuchal mé kaštanově hnědé vlasy s odlesky zrzavé. Štípal mě do tváří. Neměla jsem ráda, když jsme se museli koupat všichni najednou. Takhle je to mnohem pohodlnější. Hodila jsem do studny vědro a nechala ho naplnit vodou. Namočila jsem kus látky do ledové vody. A začala jsem se s ním omývat, jak jen to šlo. Dostat ze své pokožky špínu, dříve než začne svítat a oni se sem nahrnou.

Rychle jsem se oblékla do svých šatů a kolem pasu zavázala zástěru. Vklouzla nohama do bot přesně v tom okamžiku, kdy sem vtrhli ostatní. S rychlostí blesku jsem se vytratil a snažila se nevšímat pohledů ostatních. Nesnášela jsem to od jakživa. Mlčky jsem pokračovala zpět v cestě do kuchyně. Místnosti pro podřadné poddané byly v podzemí, pod námi ještě hladomorna s vězením a mučírnou. Čím výš, tím větší postavení.

V kuchyni jsem si z kapsy vytáhla pentli a zamotala jsem si s ní své kadeře do copu, aby mi nepadaly do očí. Popadla jsem košík s dnešním přídělem pro slepice a vyšla druhými dveřmi ven. Jak už jsem byla zvyklá, slepice se mi začaly motat kolem nohou a kdákat na mě. I vy dostanete dřív a víc najíst nežli já. Řekla jsem si a rezignovaně nad tím pokroutila hlavou. Doházela jsem jim všechno, co jsem měla a vydala se do kurníku pro vajíčka. Co nejrychleji je posbírala do košíku a utíkala na zpět do kuchyně.

„Kde se ksakru holka líná flákáš!" Křičela na mě. S omluvným pohledem jsem se na ní podívala a podala jí vajíčka.

„Příště se to už nestane." Kníkla jsem s pohledem upřeným do podlahy.

„To říkáš vždy! A teď mazej umýt to nádobí!" Křikla po mě už něžněji než předtím, byla na to už zvyklá.

Kdo to má stále stíhat? Vykasala jsem si rukávy, abych je neměla mokré. Otřela jsem si loktem čelo, když jsem byla konečně hotová.

„Holka pojď se najíst, než ti zase nic nezbyde a budeš o hladu, už teď jsi jako kost." Řekla mi jedna služebná, takovým tónem, který jsem neznala.

Ani neznají mé jméno, stejně jako já. Byla jsem prostě ta holka. Nevadilo mi to, bylo to pro mě normální. Našly mě tu před vchodem u slepic a potají mě schovávaly a vychovávaly. Beze jména.

***

Když jsem snědla to, co jsem směla, čapla jsem koště a šla pokračovat ve své naučené práci. Venku jsem si vytáhla pentli z vlasů a nechala je volně rozpustit na mé záda. Začala jsem zametat kolem slepic a studny a k tomu jsem si tiše pobroukávala melodii, která mi hrála v hlavě.

„Hej, holka co to tam vyvádíš? Okamžitě pojď do kuchyně!" Křičel na mě mužský hlas. Hlavní kuchař.

„Co to máš s těmi vlasy, holka?!" Zděsila se Marie.

Vytrhla mi z ruky mašli a něco mi upletla ve vlasech. Podala mi tácy s jídlem do rukou, sama nějaké popadla.

„Pojď za mnou, hlavně nezakopni, holka nešťastná!"

Šly jsme už několikáté poschodí nahoru, když se před námi objevili kuchtíci, vzali nám tácy z rukou a se spěchem mířili někam výš i s jídlem. Na schodech bylo rušno.

„Ono se dnes něco událo?" Optala jsem se s ostychem.

„Královně se narodila dcerka, to tady bude pár týdnů rušno, budeš muset zastat více práce."

Odpovědí jí byl zvuk mého kručícího žaludku. Takhle podobně to pokračovalo celý den. Chodila jsem s plnými tácy nahoru a dolů s prázdnými, když už nebylo co nosit, umývala jsem zašpiněné nádobí.