Strach jménem láska

18. kapitola

Samuel

Otočil jsem se zpátky na Chrůďu. S překvapením jsem zjistil, že jediný člověk, kterého to zaskočilo, jsem já. Mám čím dál tím větší podezření, že Chrůďa o téhle situaci ví víc než já. Z myšlenek mě vytrhl ženský výkřik, který se linul z vedlejší místnosti. Než jsem se stačil vzpamatovat, tak Chrůďa už stál u vchodu do té místnosti. Zvědavost mi nedala a já se pomalinku přesunul k němu. Nedokázal jsem zadržet tiché "wau", když jsem spatřil obrovský obývací pokoj s moderním nábytkem. Když jsem si doprohlížel pokoj, uvědomil jsem si, že tu nejsme sami. Pohled mi padl na obrovský černý gauč, na kterém seděl muž.
"Ty!"
Zařval jsem na něj. Jeho koutky se zvedly do nevinného úsměvu.
"Já. "
Odpověděl. Neuniklo mi, že se přitom koukal na Chrůďu.
" Koukám,  že sis přivedl i kamaráda."
Jeho doteď vcelku normální úsměv se protáhl do zlověstného úšklebku. "Nerad tě opět vidím Christiane."
Chrůďa ho zná? A jak že bylo to jméno? Christian? Naprosto se k němu nehodí. Někdo s tak krásným jménem přece nemůže být psychopat z blázince.
"Zato já tě vidím moc rád Chrůďo. "
"Nevyslovuj moje jméno ty pijavice!"
Co tím myslel?
"Proč ne, Chrůďo?"
"Asi proto, že jsem to řekl!"
"Ale když tvoje celé jméno je moc dlouhý."
"Tak a dost! Okamžitě chci vědět co se tu děje!"
Vyprskl jsem a zadíval se na... Christofera?
*Christiána.*
Opravil mě ten hlas, který mě neustále pronásleduje.
" Ale Chrůďo... ty si mu to neřekl? Kamarádi by před sebou neměli mít tajemství. "
Řekl naoko lítostivým tónem.
"Co... co si mi neřekl?"
" To není tvoje věc! "
" Chrudimíre Alfonsi Bobinský okamžitě mi vyklop, co se to tady děje! "
Už jsem začal být opravdu nervózní z toho, že mi každý něco tají. Odněkud se ozval smích. Hledal jsem zdroj toho zvuku. Pohled mi padl na dřevěné dveře naproti malinké knihovničce. Vůbec jsem si jich předtím nevšiml.  Zajímalo mě, kdo by to mohl být, ale neodvážil jsem se pohnout. Odpověď se však hned dostavila. Dveře se rozrazily a dovnitř vpadl... Alexandr!!! Co se to děje?
Zarazil jsem se. On se směje? Jak se může smát, když se tu tihle dva pomalu vraždí pohledem! A jakto že tu vůbec je, když ho Chri.. Ch... aaa tenhle psychouš unesl! Všechno mi připadalo hrozně zmatené, když tu jsem si uvědomil jednu věc.
"Kdo to tady křičel?"
Zeptal jsem se s mírně rozstřeseným hlasem.

Alexandr

Když jsem se z pkoje přesunul do kuchyně, zaslechl jsem jejich rozhovor. Ve vzduchu bylo cítit napětí, které panovalo ve vedlejší místnosti. Při vyslovení Chrůďova jména jsem se však začal smát jak pominutý a omylem rozrazil dveře do obývacího pokoje.  Když jsem se trochu uklidnil, zpozoroval jsem Samuelovu tvář, ve které se zračila radost, úleva,  ale taky překvapení a nechápavost. Nedivím se mu. Koutkem oka jsem zaregistroval Chrůďu, jak se mu v ruce leskne jakýsi nůž. Snažil se ho schovávat za záda,  ale jaksi se mu to nedařilo.
"Kdo to tady křičel? "
Zeptal se najednou Samík. Nepotlačil jsem úšklebek. V tom se však Chrůďa rozběhl proti Christianovi a silně ho praštil do brady
"To se nedělá."
Vytkl mu můj bratr a mnul si poraněné místo.
"Ty mi tak budeš říkat, co se nedělá, ty vyschnutá mrtvolo!"
Musím uznat, že slovní zásobu má dobrou.
"Vyschnutá? Tak to by jsem si měl doplnit tekutiny. "
Odpověděl Christian a v zlověstném úšklebku obnažil své tesáky. Samík to všechno ohromeně a se strachem pozoroval z povzdálí. Přiblížil jsem se k němu a zašeptal mu do ucha.
" Pojďme pryč. "
Byl z toho tak vykolejený, že mě bez sebemenšího odporu následoval.
"Sami ne!"
Vykřikl ten jeho kamarád. Christian využil té chvilkové nepozornosti, chytil Chrůďu pod krkem a mrštil jim o zeď.

Nezabijte mě za to, že jsem to tady utla. Prosííím!!! Kdyby jste to udělali,  tak se nedočkáte další kapitoly ;P Jinak, píšu nový příběh.  Jmenuje se "Kdo z koho" (název možná později změním), tak bych byla moc ráda,  kdyby jste se na něj podívali. :) Zatím se mějte hezky ;)