Until Dawn (Dramione)

Neohlížej se

Byl krásný podzimní den. Takový ten den, kdy ještě není zima, všude se válí barevné listí, ve vzduchu je cítit káva a lidé proudí sem a tam jako přílivové vlny.

Dnes ráno jsem byla nabuzena energii, vstala jsem časněji než o u mě bylo zvykem. Dala jsem si rychlou sprchu, vyčistila zuby a vyfénovala vlasy. Měla jsem je od přírody kudrnaté, takže jsem je svázala do ledabylého drdolu, na tvář nanesla trošku pudru a zvýraznila jsem si oči řasenkou. Po rtech jsem si přejela leskem a našpulila jsem je do zrcadla, čímž jsem zvýraznila svoje vrásky okolo očí a rtů.

Nasoukala jsem se do pouzdrové sukně s bílou halenkou, popadla jsem černé sako, které ladilo se sukní a lodičkami, přes rameno jsem si vzala kabelku a do ruky velký štos papírů. Když jsem se dobelhala ke dveřím, vzpomněla jsem si, že mám klíče na dně kabelky, které nemůžu vylovit kvůli papírům. 

Naštěstí zrovna někdo procházel okolo. Neviděla jsem mu do tváře, poznala jsem, že je to muž, podle toho, jak těžce chodil. ,,Promiňte? Pomůžete mi? V kabelce mám klíče, potřebuji, abyste zamkl a hodil mi je zpátky." Neznámí člověk hrábl rukou do kabelky, neviděla jsem, co dělá, ale podle řehotu klíčů jsem poznala, že je našel, pak cvakl zámek a znovu řehot dopadajících klíčů zpět do kabelky. 

,,Děkuji!" zakřičela jsem za ním, ale to už jsem slyšela jen ozvěnu jeho těžkých kroků po schodech dolů. 

Podivín, pomyslela jsem si. Byla jsem ale ráda, že existují na světě lidé, kteří pomůžou, když je o to slušně požádáte. Vyšla jsem na slunnou ulici, nadechla jsem se čerstvého vzduchu a šla podle silnice, až na roh, kde stála červená telefonní budka. Vešla jsem do ní a pečlivě za sebou zavřela, rozhlédla jsem se, jestli není nějaký mudla na blízku, hodila do telefonního přístroje pár mudlovských mincích a budka se z řevem rozjel dolů, jako výtah. 

Za pár minut jsem byla ve vstupní hale ministerstva, po pravé a levé straně byli letaxové krby, všude poletovali vlaštovky papíru, které nahradili sovy, protože dělali moc velký svinčík. Občas se tu nějaká sova mihla.

,,Dobré ráno, paní Grangerová." 

,,Dobré ráno Oswalde, Ralfe." kývla jsem na pozdrav mým bývalým kolegům. Sice mě zdravili, ale nemohli vystát fakt, že jsem byla povýšena dříve, než oni.  Ráznými kroky jsem si to mířila do své kanceláře, která byla v 10. patře. Před kanceláří byla menší kancelář, kde seděla moje - jestli jí chcete říkat sekretářka - Lenka Láskorádová. Když nepočítám její nevyzpytatelný charakter a podivínské chování, je skvělá v organizování věcí.

,,Ahoj Hermino, jsi tu brzy." zdravila mě Lenka, mezitím co zkoumala dopis od vlaštovek. ,,Ahoj Lenko, jak ty to děláš, že víš, kdo jsem přijde i bez toho, aniž by se na dotyčného podívala?" zazubila jsem se, vzala jsem si od Lenky již hotové kafe a vkročila do kanceláře. Hodila jsem si sako na věšák a zasedla za stůl, Lenka za mnou přišla s dalším štosem papíru. 

,,Máme toho dneska hodně na práci," můj dotaz přešla bez mrknutí oka, ,,v Příčné Ulici se stala  nehoda, nějaký mudla se tam omylem dostal. Její jméno je Kathryn Bezborová, 31 let, v rodině nemá žádné kouzelnické příbuzné, ani žádné nezná."

,,Zvláštní," vzala jsem do ruky nabízený papír od Lenky a začetla jsem se: ,,dnes ráno, v 6:40, byla nalezena žena, Kathryn Bezborvová, pod vlivem matoucícího kouzla? Matoucího kouzla? Čtu správně?" Lenka jsem přikývla. ,,Proč by někdo seslal na mudlu matoucí kouzlo? A proč v Příčné Ulici?" 

,,Nevím." odpověděla zachmuřeně Lenka. ,,Navíc, nikdo nebyl svědkem, je to sice pozdní hodina, ale Příčná Ulice je velmi rušná, proto je to ještě více zvláštní. Asi v tom mají prsty Škrkny."

,,Šk-co?" nechápavě jsem se na Lenku podívala. ,,No Škrkny," odpověděla mi tak, jako by to byla známá věc. ,,Takové malé potvory, co ti-" ,,Jasně Lenko, chápu, určitě to nebudou Škrkny." přerušila jsem jí s pobavením v hlase. ,,Vyřiď papíry, co jsem dnes přinesla, nechala jsem ti je na stole, já se mezitím postarám o tu nebohou ženu."

Zamířila jsem k letaxovým krbů, za sebou jsem ale slyšela těžké mužské kroky, které mi byli tak moc povědomé. Než jsem se stačila otočit, letaxový krb mě přenesl do Příčné Ulice a poslední, co jsem viděla, byl neznámí muž v černém obleku.