Moje Jednodílovky :)

Minute of Happiness (Harry Styles)

Znovu jsem měla ten pocit samoty. Byla jsem zamknutá ve svém malém temném pokoji, znovu poslouchala smutné písničky a brečela. Už jsem neměla sílu na to, abych svoje slzy zadržovala. Znovu jsem byla na dně a nic mi nemohlo pomoct. Až na jeho přítomnost, ale všichni už věděli, že ho nikdo už nikdy neuvidí. Možná ve svých snech. Možná ve vzpomínkách, ale to mi nestačí. Já ho potřebuju. Potřebuju cítit blízkost jeho těla. Potřebuju cítit jeho jemné ruce, jak se dotýkají mé pokožky. Potřebuju vidět jeho šťastné zářivé oči, když se na mě podíval. A nejvíc teď potřebuji, jeho hlas, který by mi řekl, že vše bude v pořádku. Že se z toho dostanu, a že se znovu uvidíme, až mi bude sedmdesát a já bych se nad tím s pláčem zasmála. Ale ne... jediné, co mi teď zůstalo, byly všechny ty sentimentální vzpomínky. A jedna telefonní zpráva, kterou mi nechal před... tím vším. Vždy si ji poslechnu, když mi je nejhůř. Alespoň trochu mi to pomůže, když mě tolik bolí moje srdce roztříštěné na kousky.

Pomalu jsem se zvedla z křesla, v rohu svého pokoje, a vydala se k posteli, kde jsem měla svůj telefon. Sklíčeně jsem si na ní sedla, až se prohla. Vzala jsem telefon a rukávem jeho mikiny, kterou jsem měla v těhle těžkých chvílích na sobě, si otřela slzy i s rozmazanou řasenkou. Ta mikina voněla jako on. Cítila jsem se mu takhle alespoň trochu blíž.

Našla jsem zprávu a se zavřenýma očima jsem se snažila zaposlouchat do jeho melodického chraplavého hlasu. Bolelo to. Slyšet ho. Hodně to bolelo. Ale svým způsobem mi to i pomáhalo.

"Jak se má moje princezna? Volám ti jen pro to, abych ti řekl, jak moc tě miluju. A taky pro to, že za pár minut už tam budu." lehce se zasmál. "Ale to o tom, že tě miluju platí."

Představovala jsem si jeho rty, jak se pohybují a mluví do telefonu. Jeho hlas byl tak šťastný a nadějný. Neměl tušení, co se stane za pár sekund.

"Moc se na tebe těším. Bude to dokonalý den. Nikdy na mě nezapomeň. Milu-" konec... To je ono. Už jen obrovská rána a křik. Vždy, když si tu zprávu s nadějí, že mi pomůže, poslouchám, tak mi to spíš jen ublíží. Slyšet to, co se stalo... na konci... na jeho konci...

Slzy mi hned vtryskly do očí a já hodila telefonem o koberec. Naštěstí se nerozbil, protože kdyby ano, už bych nikdy neměla šanci ho slyšet...

Zvedla jsem se a se slzami v očích a srdcem plné bolesti a viny jsem se nervózně začala procházet z jednoho konce pokoje na druhý. On by věděl, co v téhle chvíli dělat. Věděl by to. Protože nikdo jiný mi nepomůže. Nemůže. Protože on byl jediný člověk, který mě doopravdy znal. Byl to jediný člověk, který mě znal líp, než já sama sebe. Věděl, že když jsem rozrušená, tak poslouchám písničky od Demi Lovato. Věděl, že když lžu, tak nemrkám očima. Věděl, že když jsem vyděšená nebo raněná, tak dělám to, co dělám právě teď. Nervózně se procházím po pokoji. Věděl, co mám ráda a co nesnáším. Věděl, jaké filmy miluju a jaké nenávidím. Věděl o mě naprosto všechno... A já mu nikdy dostatečně neoplatím to, že tu pro mě byl každou minutu svého života. Tak krátkého života...

"Nicole? Nicky, jsi v pohodě?" slyšela jsem známý a tlumený Ethanův hlas. On je teď jediný, kdo mě dokáže uklidnit.

Opřela jsem se čelem o staré dřevěné dveře mého pokoje a pevně zavřela oči, aby nebyly slyšet mé vzlyky. "Všechno je v pohodě, bráško. Jdi do pokoje." řekla jsem skoro šeptem, aby nebyl slyšet ani náznak toho, že znovu brečím.

"Nicky, nelži mi. Já ti chci pomoct." slyšela jsem, jak lehce bouchl pěstí do dveří. Nechtěla jsem, aby viděl, jak mi teď je. Ale potřebovala jsem někoho u sebe a on... on byl teď jediný člověk, koho jsem si pouštěla k tělu.