23. března
Dnes mi přišel dlouho očekávaný dopis od příbuzných. Těžko říct, jestli mi bylo úzko z toho, že přijede několik desítek neznámých tváří do malého městečka v Kalifornii, kde to vypadá, jako by se právě zastavil čas se vším děním – a nebo, zda těch desítek neznámých i známých tváří bude bydlet v motelu několik minut pěší chůze od našeho domu. Myslím, že nejhorší na všem je fakt, že přijede můj otec. Nejspíš bych Vás mohla obeznámit s tím, proč z toho nejsem tak nadšená a co je tak důležitého, že se jedna miliontina obyvatel Kalifornie začně pomalu soustředit v jednom z nejmenších městeček poblíž oceánu.
Dnes mám narozeniny, začli jarní prázdniny a ještě ke všemu je víkend. Vlastně, i kdyby víkend nebyl. Tím, že mám narozeniny a v tomto termínu máme vždy jarní prázdniny? To by nijak nezamezilo moji lehce dementní tety a strýčky přivést sem. Občas si přeju, aby se přes dálnice přehnalo tornádo a já nemusela tři dlouhé dny čelit mému otci. Vlastně jsem mu málokdy řekla tati. Odešel od nás v dosti útlém věku. Bylo mi tenkrát pět let. Matematika mi jde už od malička a když jsem byla schopná v pěti letech zvládnout násobilku a přestat používat kalkulačku, začal se děsit.
Vlastně, za těch deset let, co do tebe čas od času něco zapíšu, nikdy jsem neměla šanci ti vysvětlit, co se vlastně s mým tátou stalo. Já bych to nazvala panická hrůza z překonání svým potomkem. Vždy ze mě chtěl mít právničku, přesně tak schopnou jako je on. Bohužel, práva mi do hlavy nelezou, za to vypočítat složité matematické rovnice, pamatovat si složité chemické pravidla a reakce. To je něco pro mě.
*
Několik aut s tmavými skly se zastavilo před domem, Jessice se stáhl žaludek. Už třetí den nebyla schopna pozřít jediné sousto. Bála se okamžiku, kdy spatří svého otce, jeho obvyklých narážek, znechucených pohledů a otráveného hlasu. Stála u prosklené strany svého pokoje a za rudým, ručně vyrábeným závěsem nenápadně sledovala osoby, které vystupovali z auta. Teta Antonia, která byla jako jedovatý had. Dosahovala rozměrů poníka, nic ji nebylo dost dobré. Popravdě, Jessica často přemýšlela nad tím, zda by ji nenarostly hlavy dvě po odseknutí mečem té jedné, přesně jako to bylo u hydry. Antonie byla snad ještě horší než Jessin otec. Vlastně, vzhledem k tomu, že to byla jeho sestra – podobná povaha byla naprosto normální. Z přemýšlení ji vytrhlo auto, které viděla poprvé. Červené SUV se světle tónovanými skly. Rodinná tradice a legenda sahala až do dob Johanky z Arku, spousta členů její rodiny věřila v různé nadpřirozené bytosti a léčila se zásadně bylinkami. Jessica byla realistka a věděla, že nové příchozí auto rozhodně nepartřilo ke standartní výbavě pošahané rodiny. Z auta vystoupil dobře vypadající kluk, mladý muž ve věku pětadvaceti let. Měl světle hnědé vlasy a charisma z něj sálalo až do jejího pokoje. Z pozice spolujezdce vystoupil naprosto stejně vypadající muž. Nejspíš dvojčata. Dívka pozorovala všechny obličeje, které se schromažďovali na příjezdové cestě, ale také na udržovaném trávníku. Matka vítala jednoho po druhém a přijímala koláče a kytky, které ji někteří přivezli.
„Středověká rodina“ zamumlala dívka a zatřásla slabě hlavou, odstoupila od okna a přešla k šatníku. Nastal čas ze sebe udělat člověka a nepromenádovat se před tolika páry očí v pyžámku, které sotva zakrývalo intimní partie. Natáhla ruku po zelených šatech a přešla místnost do její osobní koupelny.
I když Jessica byla jednou z nejoblíbenějších a nejlépe oblíkaných dívek ve městě, proměna z káčátka, které se právě probudilo, v krásnou labuť ji nezabrala více jak deset minut. V momentě kdy vylezla z koupelny, do ní vrazil jeden z těch charismatických kluků z toho divně nezapadajícího SUV. Postavila se mezi dveřmi a ruce skřížila na prsou. S povytáhlým obočím se na něj podívala
„Hledáš něco?“ Jeho zmatený výraz ji vyloženě bavil. Rozhodně nezapadal do rovnice její rodiny.
„Jen koupelnu.“ Kývl nejistě hlavou. Prohrábla si své tmavé, dlouhé hravaní vlasy a usmála se.
„Nacházíš se v domě, kde je koupelen pět. Našel si zrovna propojenou koupelnu jediným pokojem. Zvláštní.“ Uchechtla se, nepohla se však ani o píď. Chlapec se na ní díval, téměř nedýchal. Měla z něj divný pocit. Jeho charisma bylo daleko silnější, než si myslela, že by být mohlo. Byl jako stvoření Boha. Jemné opálení, mandlově hnědé oči, tři dny staré strniště. I když měl na sobě ne příliš uplé triko, mohla si být jistá, že je samý sval.
„Mám asi přirozený talent na to se ztratit v pokoji krásných dívek.“
„Klidni ego, kdo že jsi?“ Poodstrčila ho a prošla kolem něj k menší komodě, která obsahovala spoustu bot na vysokém podpatku.
„Tyler.“
„Nezajímalo mě jméno, s tím kolik je tu lidí ho stejně zapomenu. Myslela jsem, jak jsme příbuzní?“ Její otázka ho zaskočila. Byl místní, Jessica byla v jeho hledáčku již delší dobu, ale nikdy se ji neopovážil oslovit. Vlastně, párkrát se sice potkali, ale ona k němu nikdy nebyla milá. Jeho bratr ji bral jako rozmazleného spratka.
„Nejsme.“ Pokrčel ramenama. „A věř, moje jméno si budeš pamatovat.“ Sebejistota číšila z jeho hlasu a ona se otočila s dvěma páry bot v ruce. Chvíli věnovala pohled černým, páskovým botám na vysokém podpadku a poté se podívala na ty druhé, jednoduché červené lodičky s platformou.
„Které?“ Prstem ukázal, aniž by se pořádně podíval. Pozoroval ji jak se pomalu obouvá, její dlouhé nohy. Přišel si jako zhypnotizován.
„My nejsme příbuzní?“ Po několika minutách ticha, kdy se vonila a vybírala si jistě drahé šperky, se na něj vystrašeně podívala. Zavrtěl hlavou.
„Vypadni z mýho pokoje.“ Zamumlala, zmateně se na ní podíval. Rukou ukázala na dveře.
„Hned!“ Zakřičela a rukou ukázala na dveře. Tyler se na ní ublíženě podíval a raději odešel.
