Kamenný prsten

1.Kapitola

Dnešní den se zdál být jako jakýkoliv jiný. Možná jen červánky byly růžovější, vítr teplejší a celková atmosféra byla šťastná. Jenže... zase tak obyčejný nebyl. Vlastně byl naprosto jiný, jen se takhle kryl, aby to na něm nešlo poznat. Tenhle den smýšlí prapodivně. Hraje si na neviňátko a při tom se dějí takové věci! Možná by tomu dni přišlo malicherné, dělat ze sebe významnější den, než jsou ty ostatní. To je sice ohleduplné, ale v našem příběhu by to nemuselo sekat dobrotu. Představte si tedy, že je ten nejspeciálnější den v roce.
Možná znáte ten pocit, když musíte zažít něco nového. Když to bude zřejmě něco dobrého, šimrá vás v žaludku a vy máte chuť skákat a radovat se. Pokud je to něco nepříjemného, třeba jdete k doktorovi, můžete mít celý den hlavu skleslou dolů a smutné oči. A co se děje, když máte obojí najednou? Máte chuť se smát, zpívat, tančit, plakat, nehýbat se, umřít?
Možná... to je upozornění, že tento den se něco stane, co navždycky změní váš život. No... v každém případě jsem to teď zažívala já. Jela jsem do své nové školy. Ve třinácti letech přestupuji na soukromou školu. Skvěle. Ale... vlastně mi to ani tolik nevadí. Na té minulé jsem měla hrstku přátel a ti odešli na gymnázia.
Rodiče pro mě chtějí to nejlepší a jelikož nejsme zrovna chudí, můžou si dovolit poslat mě někam jinam. Tedy alespoň tak mi to řekli. Ale... proč jim nevěřit. Jsou to rodiče a... rodiče mají své děti rádi. 

"Za 100 metrů zahněte doleva a budete na místě určení," odrecitovala lhostejným hlasem navigace a táta se spokojeně usmál. Mamka si v zrcátku kontrolovala, jestli má dobře oční linku a mlaskla na čelní sklo.
"Proč je to až takhle daleko?" zeptala jsem se po několikáté.
"Tahle škola je všudypřítomně vyhlášená a prestižní," odpověděl mi táta tu nesmyslnou a nudnou větu. Kolikrát jí ještě uslyším?
"Nezapadnu tam," strachovala jsem se.
"Proč ne?" podivila se mamka. "Jsi skvělá holka, Tino. Najdeš si kamarády jakbysmet!"
O tom jsem zapochybovala. Když náš mercedes zabrzdil před branou, čekalo mě obrovské překvapení. Vždyť... to byl zámek! Hrad! Královská zahrada! To musí být omyl!
"Ehm... tati?" zeptala jsem se opatrně. I rodiče vyjeveně zírali na onen zjev. Když tu se brána otevřela.
"Mají tu senzory... ale nějaké zpomalené..." zabručel si pod vousy táta. K hradu vedla sypaná cestička.
"Podle všeho jsme tu správně," mračila se mamka. "Ale že bychom zabloudili... určitě tu bude nějaký kastelán, toho se zeptáme. To bychom tomu dali, kdybychom se půl dne trmáceli na špatné místo..."
Cestou k zámku sjem se rozhlížel kolem sebe. Cestička jakoby byla ohraničená růžemi a dalšími květinami, které se popínaly kolem ní. Zdálo se, jako by se dokonce plazily a sledovaly příchozí za chůze! Bylo to tu zvláštní. Někde stoprocentně zurčela voda, asi nějaká fontánka.
Když jsme došli až do nádvoří, zabušil táta na bránu. Otevřel nám dlouhovlasý muž s bílým sáčkem, zelenou vestičkou a nablýskanými botami. Mamka se pohoršeně ušklíbla. 
Jeho dlouhé hnědé vlasy se blyštěly na slunci. Vzadu je měl sčesané do copu. Měl oříškové oči, co tak prapodivně, ale přesto vesele blikaly. Ústa měl malá, ale přívětivá a celkově působil uhlazeně, pohodově, ale zároveň také vyšinutě. Nezdálo se, že by u rodičů budil přílišnou důvěru.
"No... tak," začal pomalu a dle jeho mínění jistě rozšafným tónem táta, "přihlásili jsme svoji dceru do školy, která by měla být na této adrese a tak..."
Mužova tvář se rozzářila. "Nedávejte na předsudky, pane!"
"Prosím?" zarazil se táta. Nikdo z nás nepochopil, co tím chtěl říct.
"Tedy.. vítejte. Ano, jste tu správně. Pojďte dál."