Kamenný prsten

2. Kapitola

Pomalu jsme vešli do zámku. Vypadal opravdu staromódně, ještě s původním vybavením. Šli jsme po kamenné podlaze, klapot se rozléhal celou halou. Rodiče si to tu podezřívavě prohlíželi. Nakonec se táta odhodlal promluvit.
"Ehm... takže pane, pane..." začal. Muž se zajíkl a povyskočila a uklonil se.
"Převelice se omlouvám, zapomněl jsem se představit. Olivier Brachek," uklonil se. Matka pobouřeně dala oči v sloup a otec pokračoval.
"Dobře, pane Bra-Bracheku," nad jménem zavrtěl hlavou, ale pokračoval dál. "Na vašich webových stránkách stálo, že se dohodneme na ceně výuky. Kolik to tedy činí?" 
Muž se zamyslel. "Pokud Vaše dcera projde do dalšího ročníku, bude to zcela zdarma, když však propadne, zaplatit si budete muset."
"Co to je za hloupost?" vyprskla matka, která se už neudržela. "Tak nám alespoň řekněte, kolik to bude stát v případě propadnutí!" Muž, zjevně zaskočen jejím náhlým výpadem se podrbal na bradě a pomalu řekl: "To... nemůžeme předem říct. To se uvidí na konci roku. Ale... stejně si myslím, že nepropadne. Vypadá šikovně." 
"taky že je," nadmula se matka a přisunula si mě k sobě. "A kdo vy vůbec jste? Kastelán?"
Brachek se  tiše usmál tak, že to mohly vidět jen špičky jeho bot, snad aby nepobouřil matku. "Já jsem ředitel školy, na kterou chcete svou dceru přihlásit," řekl tiše. Jeho pohled se na chvíli setkal s tím mým. Najednou mi přišlo, že jeho oči nejsou oříškové, ale olivínové!
"Aha," řekla najednou matka tiše, lehce pohrdlivě, jako by litovala, kam mě to s tátou přihlásili.
"A bude potřebovat něco s sebou?" zeptal se otec, když viděl, že jeho ženě došla slova.
"Sešity, oblečení na celý rok," kousnul se do rtu, "nebojte, budou jim ho tam prát a brašnu. Všechno ostatní dostanou."
"Fajn," kývnul otec prkenně. Ani mně nebylo v téhle společnosti nejlépe. Bála jsem se stesku po rodičích, ale zase jsem od nich na chvíli chtěla mít klid, od jejich nalajnovaného života.
"Ty jsi Tina, že?" ukázal na mě ředitel. Kývla jsem. "Dobře. Vyučování začne za dva dny, zatím budeš mít čas na zaklimatizování, nalezení přátel a podobně." Znovu jsem kývla. nyní ale lehce šokovaně. Za dva dny? Cože? Myslela jsem, že tak za týden!
"Neboj se," řekl konejšivým hlasem. "Můžeš si s rodiči dopisovat."
"Dopisovat?" vyštěkla matka. "Má mobil!"
"Není tu signál," odtušil Brachek a omluvně se na matku usmál. Ta si dupla stylem "Co je tohle za místo" a úsečně řekla: "Půjdu jí přinést kufry. Ty to tu zatím vyjednej."
Otec se tázavě na ředitele podíval, ten ale zavrtěl hlavou. "Myslím, že už není o čem mluvit. Jen... připomenete mi Vaše příjmení? "
"Clawiev," řekl táta. Matka za chvíli přišla s kufrem. Supěla a táhla ho za sebou. 
"Tak mi pomoz, ne?" osopila se na tátu. Brachek se jen usmál. Najednou mamka nesla kufr úplně v pohodě. S údivem se podívala na svoje ruce, pak jen spokojeně mlaskla a přinesla kufr až ke mně. 

Paní Clawievová

"Máte ještě zájem o to, abych Vás tu provedl?" usmál se Brachek.  Matka si už jen odfrkla.
"Nebude třeba," řekl horečně táta.
"Dobře tedy," pokračoval ředitel. "Myslím, že tedy mohu novou žačku zavést do objektu školy, tudy prosím," ukázala na dřevěnou bránu v místnosti. Nesměle jsem k ní přikročila. Už jsem sahala po klice, když tu...
"Zlatíčko, počkej, jdeme s tebou, abychom se podívali kde budeš mít pokoj," ozvala se matčina fistule. Brachek jí ale zarazil.
"Obávám se, že tam má přístup pouze Vaše dcera, paní Clawievová." 
"Co to je... co to..." funěla matka.
"Omlouvám se," pokrčil rameny Brachek, jako by šlo o naprostou samozřejmost. "Do školních prostorů má povolený vstup bohužel jen Tina."
"To snad ale nemyslíte vážně," zabručel otec.
"Tati," ozvala jsem se.
"Tino! Copak ty nechceš, abychom tě doprovodili?" zapištěla matka. 
"Já to zvládnu," usmála jsem se. 
"Nemůže nám zakazovat jít s tebou," zaječela.
"Můžu," vstoupil do toho opatrně Brachek.
"Mlčte už, vy podivíne!" neudržela se matka a rozječela se na celou místnost. Pak si uvědomila výraz, který použila a rázem zavládlo to trapné ticho.
"Já... omlouvám se," zakoktala. Brachek měl najednou v očích zlobný výraz a na tváři vrásky, ty však hned vyprchaly. 
"To je dobré," pokusil se o přívětivý tón, přesto z jeho hlasu nedokázal vyčlenit jistý chlad. "Tino?" poukázal na dveře.
"Ahoj mami," usmála jsem se. Přesto jsem byla z náhlé hádky rozklepaná. Objala jsem otce, který nastavil svou náruč a políbila matku na tvář. Měla ji plnou tvářenky. Chytila jsem kliku a nadechla se. Otevřela jsem branku a než jsem se pořádně stačila rozhlédnout, kam se to dostávám, postrčil mě Brachek dovnitř, aby rodiče neviděli a kousek této místnosti. Uslyšeli mé vyjeknutí, než se zavřely dveře.