Prvních kroky jsem zvládl hravě, nemusel jsem se na ně soustředit, změnily se v běh. Můj cíl byl na obzoru, už už jsem natahoval ruce. Culil jsem se, zubil, hltal tu chvíli, která měla přijít. Neodejdeš? zaváhal jsem rozmařile, otevřel pomyslné dveře a zakopl o práh neviditelný, ne nehmotný. K pádu na studenou zem jsem spěl celou tu dobu. Udělal jsem chybu? ptal jsem se sám sebe. To je konečná, odpočiň si. Dostalo se mi pohlazení po zmáčené tváři. Hlas odkráčel, zavřel vchodové dveře.
Neslyšel jsem zlomyslný smích, necítil jsem stud, neviděl svůj původní cíl. Dlažba se změnila v postel, modřiny se rozplynuly a s mým smíchem se stěny roztáhly jako závěsy, dále se změnily v podpěry a společně se stropem tvořily nebesa. Rezavý lustr začal hrát mně známou melodii. Byl jsem rád, že nestojím venku na dešti. Kolem procházely plačící postavy jdouce nadšeně za svými cíli, čekalo je klopýtnutí, nevaroval jsem je. Já se smál. Odpočítával jsem jejich poslední vteřiny a těšil se, až i oni dopadnou do měkké postele, nestalo se tak.
Brzy jsem se vzpamatoval, uviděl jsem JI. Šednoucí peřina byla těžká, matrace chladná a tvrdá. Docházel mi dech, nemohl jsem se hnout, ONA odcházela malými krůčky. Nesmíš odejít. Dusil jsem se, zhmotněné dveře se pomalu zavíraly, nedbaly ohledu na slzu padající na dlažbu. Nevěřil jsem, že odejde navždy. Jsi moje. zasýpal jsem sebejistě do rozpínající se tmy. Smutná melodie spěla ke konci, bylo ticho?
Zahřmělo, zazvonil vysněný budík. Škvíra mezi dveřmi se přestala jako kouzlem zmenšovat, dlažba byla zase postelí, peřina ze mě sama sklouzla. Rozběhl jsem se a začal natahovat ruce stejně jako předtím. Po spoustě nemotorných pohybech, dalších pádech a slzách se dveře rozletěly. Stála tam a já jí položil ruku na tvář. Neodejdeš.
Budu rád za každý hlas :)
