Forgive you-jednodílovka

Untitled part

Dveře se prudce otevřely a do Velké síně vstoupil Voldemort a vypadal silnější než kdy předtím, jako by ho vražedná kletba, která ho před chvílí zasáhla vůbec nepoškodila, ba naopak. Držel Ginny a hůlkou jí mířil na hlavu, jakoby to byla mudlovská pistol...Potom promluvil vysokým hlasem: "Opravdu sis myslel že jsi mě porazil, Pottere? Tak to byla chyba! A já se ti teď za tvou opovážlivost pomstím. CRUCIO!" Začal se smát chladným smíchem, při kterém stydla krev v žilách, když se mu Ginny v bolestech svíjela u nohou a křičela. Křičeli taky všichni ostatní v místnosti, jen Harry tam stál, neschopen slova a díval se, jak jeho Ginny opouštějí síly, stejně jako kdysi v Tajemné komnatě...

Harry se s trhnutím probudil a posadil se na své posteli v Nebelvírské ložnici. Na čele se mu leskly kapky potu. Klid, uklidni se, řekl sám sobě, viteály jsou zničeny a Voldemort je mrtvý. Je to konec. Nebo nový začátek? Všichni jsou v pořádku...Ta poslední věta nebyla pravda a když si to Harry uvědomil, bolestivě ho píchlo u srdce. Tolik lidí je včera navždy opustilo...Fred, Lupin, Tonksová, Snape, Levandule, Colin...a spoustu dalších. Při této myšlence si Harry vzpomněl na svůj plán, který chtěl uskutečnit dnes ráno, ještě než začne spolu s ostatními pracovat na opravách bradavického hradu. Podíval se na Ronovu postel a zjistil, že v ní jeho kamarád už neleží. I Deanova, Nevillova a Seamusova postel byla prázdná. Harry si tedy nasadil brýle, převlékl se a sešel dolů do společenské místnosti. Byla plná lidí. Někteří jen seděli, otřesení ztrátou někoho blízkého a ostatní je utěšovali. Jiní vzrušeně diskutovali o tom, co se včera stalo a jiní se zas smáli ze štěstí, že už je po všem, ale tak nějak opatrně, jakoby nevěděli, jestli se to vůbec smí. Harry našel Rona v křesle u krbu, seděl tam s Hermionou, která se opírala o jeho rameno a držela ho za ruku. Když Harryho spatřili, usmáli se na něj a on jim úsměv oplatil. "Musím si jít něco vyřídit, do hodiny jsem zpátky." Řekl jim jen. Nevěděli o jeho plánu, přesto si myslel, že Hermiona tuší, kam má namířeno. "Počkáme tu na tebe," řekla mu. Harry kývl a přehodil si přes sebe neviditelný plášť, nechtěl teď mluvit s nikým, kromě jedné osoby...

Šel polorozpadlými chodbami, které byly plné kamenných i skleněných trosek, všude se válela rozpadlá brnění a chrliče a někde byly dokonce ještě vidět stopy zaschlé krve. Tohle všechno způsobila jedna bitva, jeden kouzelník, který toužil po moci...Cestou si Harry rozmýšlel svou řeč, ale čím víc se blížil k místu, tím míň si byl jistější. Věděl jen, že chce znát po sedmi letech konečně úplné vysvětlení. Sice už vše viděl v Myslánce, ale chtěl to slyšet přímo od něj. Dorazil ke schodům k ředitelově pracovně. Tentokrát ale nešel jako včera za Brumbálem. Točivé schodiště ho vyneslo až ke dveřím a Harry je otevřel. Byl tam. Portrét Prince dvojí krve už visel na stěně, hned vedle Brumbálova. Když bývalí ředitelé a ředitelky Bradavic Harryho poznali, strhla se vřava. Všichni mu chtěli pogratulovat nebo se ho na něco vyptávat. Ale on netoužil mluvit s nikým jiným než se Snapem, který jako jediný (kromě Brumbála) nic neříkal, jen se na něj díval. Harry konečně promluvil. "Mohli byste prosím...hmm...navštívit některý z vašich jiných portrétů? Chtěl bych mluvit s..." chvíli váhal s oslovením "Severusem Snapem o samotě." "To je ale drzost," mumlali si pro sebe kouzelníci na některých portrétech, ale nakonec všichni, ač se zdráhali, zmizeli. Jako poslední zmizel ze svého portrétu Albus Brumbál, který se na Harryho ještě chápavě a dojatě usmál přes půlměsícové brýle. Nakonec v pracovně zůstali už opravdu jen Harry se Snapem na portrétu. Harry opět ztratil slova. Nevěděl ani, co má cítit. Lítost? Vztek? Pochopení? Hanbu? Asi minutu si jen mlčky hleděli do očí a snažili se z těch druhých něco vyčíst. Nakonec Princ promluvil první. "Tak jsi to dokázal, gratuluji" V jeho hlase nebyla ani špetka ironie, opravdu, poprvé za celou tu dobu, co ho Harry znal. Dokonce, což mu přišlo ještě absurdnější, že by v něm slyšel náznak hrdosti? "Bez vás bych to nikdy nedokázal. Nepřišel bych na to, že jsem taky viteálem, nebo aspoň ne tak brzo. Ale o tom teď mluvit nechci." Harry se na chvíli odmlčel. "Já vím, že nechceš. Chceš mluvit o Li..o své matce. Čekal jsem, že dřív nebo později přijdeš můj portrét navštívit." "Nemýlil jste se, jako vždy. Přišel jsem a dokonce dřív, nemohl jsem to vydržet, musím znát pravdu. Je to pravda? To všechno? Miloval jste mou matku?" Harry to ze sebe vyhrkl skoro dětinsky, tak moc si přál tuto kapitolu svého života už ukončit. Snape zavřel černé oči, zase je otevřel a podíval se jimi na Harryho. "Ano, miloval, víc než svůj vlastní život. Všechno bych pro ni obětoval, a taky že jsem obětoval, nejdřív pro ni a pak i pro tebe...troufám si dokonce říct, že jsem ji miloval víc než tvůj otec," "Ale.." "Ne nepřerušuj mě!" Zvýšil hlas Snape, když se Harry pokusil něco namítnout. "Nedokazuje to snad i můj patron? Sám jsi ho viděl, tehdy v lese...ten náfuka Potter se staral jen o sebe a Lily, tvá matka, pro něj byla jen další trofejí do jeho sbírky famfrpálových pohárů. Byla pro něj jako Zlatonka, další v pořadí, kterou musí ulovit. Věř si tomu nebo ne, ale já jsem to viděl, viděl jsem jak se na ni dívá. Ne s láskou, ale jako lovec na kořist." Harry byl v šoku. Už v pátém ročníku, když poprvé viděl Snapeovy vzpomínky, ho přepadly pochyby, jestli James Lily ke svatbě dokonce nepřinutil, ale Lupin se Siriusem mu to vyvrátili. Teď Harry ale opět nevěděl, komu a čemu má věřit a začínal litovat, že sem vůbec chodil. Na jazyku měl ale ještě spoustu otázek, takže začal mluvit, ale tématu svého otce se radši vyhýbal. "Když jste mou matku miloval tak moc jak říkáte, proč jste jí to někdy neřekl? Všechno mohlo být úplně jinak..." "Ano žili bychom spolu šťastně až do smrti, já vím" Pronesl Snape sarkasticky. "Ne, máš naprostou pravdu...kdybych jí to tehdy řekl...mohl jsem mít všechno, všechno na světě. To ona byla můj svět. Ale místo toho abych jí vyznal lásku, nazval jsem ji mudlovskou šmejdkou. Víš, potom už se mnou nikdy nepromluvila. Ani jsem se s ní nerozloučil..." Zlomil se mu hlas, ale Harry se ho musel zeptat ještě na jednu věc. "Proč jste mi nikdy nic neřekl, nebo aspoň nenaznačil? Proč jste se ke mně celou tu dobu choval takhle? Byla snad vaše nenávist k mému otci silnější než vaše láska k mé matce? Mohl jsem...nemusel jste přece skončit takhle." Harry skoro křičel. "Vím, že sis myslel, že tě nenávidím, ale to není pravda. Jak bych mohl nenávidět Lilyina syna? Ale hrozně jsi mi vzhledově připomínal svého otce. A tak jsem si začal namlouvat, že se mu podobáš i povahově, což není pravda. Můžu tvému otci odpustit všechno, šikanu, ponižování, i to, že mi ukradl Lily, nakonec s ním nejspíš byla šťastná...ale nikdy mu neodpustím, že ji neochránil." "Kdyby jste Voldemortovi neprozradil tu věštbu, nikdy by k tomu nedošlo." Tuto poslední větu nechtěl Harry ani říct, unikla mu z úst úplně automaticky. Snape se zatvářil, jako by mu Harry vrazil facku "A ty myslíš že jsem si to nevyčítal? Ano, vyčítal jsem si to každou hodinu každého dne svého zpropadeného života. A když jsem nezachránil ji, snažil jsem se ochránit aspoň tebe. A byla to nejspíš jediná správná věc, kterou jsem za svůj život udělal." Zamrkal, jakoby se snažil zadržet slzy a Harry tam stál a díval se na obraz člověka, kterého téměř celý život nenáviděl, který mu znepříjemňoval jinak nejkrásnější léta Harryho života, ale ve kterém se tak moc zmýlil. A najednou věděl že..."Odpouštím vám" Sám Harry byl ze sebe překvapený, ale věděl, že je to to jediné správné, co může říct. "Ano, odpouštím vám, úplně všechno. A taky se omlouvám, za svého otce i za sebe. Hlavně za to, jak jsem vás nazval zbabělcem. Vy nejste zbabělec, jste totiž ten nejstatečnější člověk, jakého jsem kdy poznal. "  A myslel to upřímně. Harry se otočil k odchodu, už neměl co říci. Ale u dveří se ještě naposled otočil k portrétu. Uviděl Princův obličej, smáčený slzami dojetí...

Věnováno Alanu Rickmanovi.