Dva konce světa

To přece není možné. Všechny výpočty, výzkumy, testy, dosvědčovali, že scénu, jež se právě odehrála, uvidíme až za sto dvacet osm let. Naše zeměkoule - zázemí, prostředky důležité pro život včetně H2O a přísunu potravin nám byli zablokovány. Náhle mi vytane myšlenka ... Zázrak. Jako profesionální vědkyně a realistka jsem tímto slovem vždy pohrdala. Slovo v nějž věří chudáci na ulicích. Nedefinovaná a neexistující věc, co plete hlavu dětem v pohádkách.

Původně jsme se na tuto misi vydali za účelem výzkumu krystalové mřížky ve stavu bez tíže, původní plán byl strávit ve vesmíru pouhé dvě hodiny. Tekutiny s potravinami nám vydrží přesně na tři dny. Vzpomenu si na svou sestru Johannu s manželem a ročním synem. Bylo by zajímavé zjistit, zdalipak cítila nějakou fyzickou bolest, když umírala. Co se týče psychické stránky, zřejmě šlo pouze o krátkodobý šok.

Raketa Sojuz TMA se otřásá v nevysvětlitelném náporu asteroidů. Bylo by úžasné to všechno zaznamenat a přenechat dalším generacím. Och, příliš jsem se oddala myšlenkovým proudům a nevěnovala pozornost ostatním.

Klame mě snad zrak? Chovají se tak slabomyslně. Neuvědomují si snad, že výjev, jenž se nám naskytl už více nikdo nespatří? Neuvědomují si své štěstí?

--------------

Nachvilku mi nedojde, co to znamená. Ovšem krutá realita se vkrádá kousíček po kousíčku do každé části mé mysli. Musím si sednout. Nohy mě už nenesou. V tom okamžiku mi dojde věc nejhorší. Ne! Moje děti ne! Zachvátí mě neovladatelný třas, slzy se valí proudem. Zemřeli. Zemřeli a já s nimi nebyla. Třeba se báli a já je nemohla utěšit! Před očima vydím Tommyho s hrůzou v očích schovaného pod dekou. A Katy, tiknoucí se k plyšovému medvědovi.  Já tam nebyla. Teď teprve začnu srdceryvně vzlykat. A Jenny, má ztracená sestra, která se před dvěma dny znovu nalezla! Dnes ráno mi přála hodně štěstí ...

Najednou je to všechno pryč. Jako tlesknutím, lusknutím prstu, mávnutím proutku.! Teď jsme uvězněni v obrovské, černé mase, ještě donedávna s jednou malou, na první pohled nevýraznou planetkou ... Schoulím se do klubíčka. Ještě nikdy mi vesmír nepřipadal tak nehostinný, temný a opuštěný. Cítím se tak sama. Sama jako nikdy předtím. Malá postava uprostřed nekonečného vesmíru ...

"Tereso ..." Manžel položí ruku na mé rameno. "Jsou mrtví, Louisi ... mrtví ...." "Ale copak nechápeš, že my se k nim brzo přidáme?" řekne tiše. Z očí na tvář mu ukápne slza. "Co nám zbývá ...?" Obejmu ho. Takto zůstaneme. Všechno je nad mé chápání. Košili na rameni už má úplně mokrou.

"Tobiasi ..." osloví zčistajasna náš kolega Michael pilota. "Dej trysky naplno a nech to ... plavat." "Ne! Vždyť bychom zemřeli! Copak nechápete, jak úžasné teď máme možnosti? Chováte se poněkud slabomyslně." na posledním slovu si žena, jménem Evelyn Miltonová dala obvzlášť záležet. Zdá se naprosto v pořádku. Přesná, chladná materialistka jako dřív. Nesmírně mě vytočí. Tahle ženská nikdy neměla žádné city a proto s ní nikdo nechce být. Nemá, koho by oplakávala.

"Udělej to, Tobiasi!" "Ne, počkat!"

Její výkřik zanikne v prázdnu ...

----------------------------------------------------

Rozhodla jsem se napsat takovou, sci-fi povídku, kterou jsem už dlouho měla v hlavě, ikdyž sci-fi není úplně můj styl. Docela mě bavilo psát za tu mrchu bez citů, je zajímavé si vyzkoušet psát za člověka, co má úplně opačnou povahu než vy.Dál tím trochu narážím údajně stále se blížících milion konců světa. Myslím, že až svět opravdu skončí, nikdo to čekat nebude. Snad se líbilo, budu moc ráda za kritiku, nebo připomínky