Supernatural

Prolog

Courtland, Virginie - Únor 1995

Utíkala, seč jí nohy stačily. Neohlížela se. Věděla, že kdyby se jen na vteřinku zdržela, stálo by jí to život. A i když cítila, jak jí těžknou nohy a každý nádech pálí v plicích, zaťala zuby a zrychlila. Tak horlivě se snažila přežít, rozhodně nehodlala umřít, ne teď - v tuhle chvíli. Ještě není ten správný čas. Protože kdyby zemřela, ta maličká by zůstala na pospas hladové zimě. Dokud ona nebude v bezpečí, nesmí polevit. Dala své kamarádce slib, který dodrží.

Zahnula za roh. Silou větru se zakymácela, ale neupadla, místo toho ještě více přidala do běhu.Chumelilo. Sněžilo tak moc, že sotva viděla na dva kroky před sebe. Studený sníh dopadal na zablácenou silnici a po kontaktu s ní se měnil opět ve vodu. 

Zahřmělo. Netrvalo dlouho a na obloze se objevil první blesk. Byl blízko, až nebezpečně blízko. Jdou si pro ni, pomyslela si.Okolím se rozezněl dětský pláč. Jednou rukou rozevřela bílý uzlíček, co nesla v levé ruce. "Vydrž maličká, už jsme skoro tam. Slibuju, že za chvilinku bude po všem," křikla, ale slova jakoby se rozplynula ve vzduchu.

Bouře stále přibývala na síle a přes nezkrotné živly nebylo slyšet ani slova. Znovu zahřmělo. Podívala se nad sebe; nebe bylo černé a mraky nasáté nemilosrdnou směsí deště a sněhu. Uprostřed toho všeho se tyčil až neobvykle zářící měsíc."Nikdy ji nedostaneš." Zašeptala. Nemusela mluvit nahlas, věděla, že ji slyšel.

Proběhla kolem vlakového nádraží a ocitla se v podchodu. Chtěla zastavit, potřebovala si odpočinout, ale neudělala to. Proběhla jím a vynořila se před chatovou oblastí. Na nic nečekala a utíkala dál. Na levé straně les, na pravé pole, ale přece jen pár metrů před ní už viděla rozsvícená světla. To jí dodalo sílu. Už je skoro tam, zvládla to. Bude v bezpečí. Její oběť nebude zbytečná!

Pohled jí padl na černou skvrnu. Již zakrývala téměř celou dlaň, kromě prstů, které si zachovaly svou okrovou barvu kůže. Už není čas. Pomyslela si. Tohle bylo znamení konce, který se neúprosně blížil. Zaťala pěsti a potlačila slzy. Její prioritou přeci není přežít. 

Minula starý kostel a vydala se za ním do leva. Odsud už viděla svůj cíl. Šedý - ne moc velký dům s bílými okenicemi jí problikl před očima. Zhluboka se nadechla a vyrazila kupředu. Zabušila na dveře a konečně se mohla ohlédnout.Dveře se otevřely a mezi nimi stála černovlasá žena menšího vzrůstu. "Sophie!" vyhrkla. Chytila se za srdce a zůstala vyděšeně zírat za ní. Ten stín, co tam viděla, jí bude strašit až do smrti. Křídla obrovského ptáka a svítivě temné oči. Sophie neztrácela čas. Čerstvě narozené dítě přitiskla starší ženě k hrudi. "Vyřiď Jamesovi, že mě to mrzí. Řekni mu, že ho miluju." Neplakala, cítila, že udělala vše, co mohla. Nyní už mohla odejít, bez toho aniž by si cokoli vyčítala. Její oběť nebude marná.

Dveře se zničehonic zabouchly. "Běž! Uteč a postarej se o ni!" křičela na zavřené dveře, ale věděla, že jí stařena slyšela. Pak se otočila. Na druhé straně cesty stál silný muž. Ne, to není správný popis. Byl to démon. Křídla obrovská a temně černá, přesně jako jeho duše. Pohled tak děsivý, až se jí samotným strachem svíralo hrdlo. Začal pomalinku přistupovat. Jakmile vyšel ze stínu lesa a ozářila ho světla pouličních lamp, zalapala po dechu.

"Vydej mi ji." řekl klidně, jakoby snad šlo o všední záležitost.

Byla natolik vyděšená, že ztratila veškerou schopnost mluvit. Udělala tedy to, co jí v dané situaci přišlo nejpřirozenější; rozutekla se pryč.  Sotva stihla uběhnout několik metrů, podlomila se jí kolena a vyčerpaně padla do mokré směsi bláta a sněhu. Jakmile se otočila, ztratila dech. 

Démon se skláněl těsně nad ní a zlověstně se mračil. "Řeknu to ještě jednou. Vydej mi ji!" Jeho hlas už ani zdaleka nebyl tak klidný, jako před chvílí.

Popadla veškerou sílu a promluvila. "Je pozdě! Je pod jeho ochranou! Nikdy ji nedostanete. Její víra jí zachrání!"

Její slova mu přišla jako chabý pokus o vtip. "Je označená. Až přijde správný čas, najdeme si ji, stejně jako jsme si našli její matku a jako jsme si našli tebe." zavrčel. 

Žena se podívala na své znamení a pak věnovala jeden vyděšený pohled i jemu. "Je to ještě dítě!" Zaúpěla zoufale. 

Bylo to beznadějné. Mocný muž, ne-li dospívající chlapec, po ní chňapl rukou. Svaly se mu pod tíhou jejího těla napjaly a vyzdvihly ženu několik centimetrů do vzduchu tak, že se botami nedotýkala země.

Zajíkla se. Pevný stisk jeho zápěstí jí drtil hrtan. Najednou bylo dýchat mnohem těžší. Hruď se jí stahovala a ona se začala dusit. Tohle byl určitě její konec. Na téhle kapitole její život stoprocentně skončí. Zabije jí démon; temný anděl.

 Ačkoli už neměla téměř žádné síly, neodpustila si jednu otázku, a tak chraplavým hlasem zašeptala. "Co od ní chceš zrovna ty, Dagonův syne?"

Jeho temný pohled jí provrtával skrz na skrz. A když už to vypadalo, že jí nechá zemřít v tajemství, promluvil: "Svobodu."V ten okamžik se jí úplně zastavil dech. Její bezvládné tělo zůstalo ležet v ledové bažině a pomalu se ztrácelo s přibývajícím sněhem, dokud jeho křídla nezavířila vzduchem a neodnesla ho spolu s jejím tělem pryč.

Závěsy bílé okenice se rázem prudce zatáhly. Stará žena sotva popadala dech. V pravé ruce svírala růženec a prováděla tichou modlitbu. Právě viděla zemřít choť svého syna. Až doposud nemyslela, že něco podobného někdy uvidí. Četla v bibli o různých netvorech, ale nikdy nedoufala, že ho spatří na vlastní oči. Ale ona věřila. Silně věřila ve vysvobození ze spárů všech pekel, věřila v Boha a doufala, že i on věří v ní. Obrátila se tedy k tomu, jenž jí dokázal osvobodit. 

"Ach Bože, prosím tě, dej té maličké spasení, dej jí naději v lepší život, dej jí nám všem."

Z rohu místností se ozýval naříkavý pláč, jenž přehlušil i údery blesků. Patřil malému dítěti.Těžkými kroky k němu přistoupila. Leželo ve vystlaném košíku a házelo hlavičkou ze strany na stranu. Tělíčko mělo celé promrzlé a obličej rudě červený. Pevně ho obmotala pažemi a přivinula blíž k tělu. A pak tichým hlasem zašeptala k jejímu uchu: "Budu se za tebe modlit, maličká."