Supernatural

18. kapitola

Po tom náruživém momentu mezi mnou a Sasukem, kdy jsem přestavěla celou jeho ložnici, jsem potřebovala sprchu víc než kdy jindy. A jelikož jsem poslední tři dny jen prospala a vody se ani nedotkla, umyla jsem se hned dvakrát.

Oblečení jsem měla připravené a podle vůně aviváže, i čerstvě vyprané. Hned poté, co jsem se vervo mocně nasoukala zpět do úzkých šatů, mi pohled padl na jehlovité podpatky. Představa sebe, jak při každém kroku klopýtnu a nejistě si stáhnu lem šatů o pár centimetrů níž, mě vyváděla z míry. Najednou se Sasukeho velké tričko a pantofle zdály jako mnohem lepší alternativa. Nebo přinejmenším pohodlnější.

Předstoupila jsem před zrcadlo o dvanáct centimetrů vyšší a zahleděla se na svůj podivný odraz. Nemusela jsem vypadat jako nesymetrická karikatura, ale stejně jsem si všimla nepatrného rozdílu v mém ubohém zjevu.

Nevím, jestli za to může neobvykle dlouhý spánek nebo snad zvýšená hladina adrenalinu, která trvala dobrých pár hodin vkuse, ale můj obličej vypadal nezvykle k světu. Pleť jsem měla hladkou a čistě lesklou, ale neměla ten mastný efekt, který máte na fotkách, když nepoužijete nadměrné množství pudru, byla prostě rozjasněná. Vlasy se zdály hustší a pevnější, o čemž jsem se přesvědčila jejich sevřením do fiktivního culíku. Také blonďaté odrosty u hlavy zmizely a nahradila je světlá růžová; jakoby se stala mou přirozenou barvou.

Byla jsem zmatená. Copak je normální, aby člověk prošel takovou proměnou za pouhé tři dny? Jenže v mém případě má, býtí normálním, dost irelevantní význam. Obzvlášť když přihlédnu ke skutečnosti, že dokážu hýbat předměty pomocí mysli.

Sasukeho jsem našla v obývacím pokoji nad nějakými papíry. V černém tričku a tmavých kalhotách vypadal jako má osobní stráž. Vlastně tak trochu byl. Až na ty maličkosti kolem nutkání mě zabít a vůbec celé té nadpřirozené věci.

Vzhlédl dřív, než jsem stihla překročit práh.

"Máš snad i něco jako nadpřirozený sluch?" zeptala jsem se v okamžiku, kdy jsem míjela dveře.

Ústy na jedné straně zkroucenými mi vlastně předem odpovídal. Byla jsem tedy připravená na pravidelnou dávku jeho sarkasmu ještě dřív, než přišla. "Kvítku, na to, abych tě slyšel přicházet, žádný nadpřirozený schopnosti nepotřebuju. Bohatě postačí tvoje extravagantní... boty." Jinak řečeno; dupu jako slon. Chápu a nic nenamítám.

Imunní vůči jakýmkoliv poznámkám tohoto typu jsem se posadila do křesla naproti Sasukemu. Neunikl mi zájem, s jakým si mě prohlížel od chvíle, kdy jsme se objevila v místnosti. Možná s tím měl co dočinění fakt, že mi v šatech bylo těsněji než obvykle. Nebo si jen stejně jako já vzpomněl na to, co se mezi námi před půl hodinou odehrálo.

Odkašlala jsem si, snažíc se působit co nejuvolněněji a zároveň odvést pozornost od myšlenkových pochodů. Nevědomky jsem tak veškerou pozornost strhla přímo na sebe. "K té věci s telekinezí nebo co to vlastně je... Dá se to ovládat?"

Přikývl. "Z části."

"Super. Jsem mnohem klidnější, když vím, že nevyhodím do vzduchu celou Ameriku, ale jen Virginii, protože to mám z části pod kontrolou."

"Nerad ti vyvracím tvé přesvědčení, ale řekl bych, že zatím to ovládá spíš tebe."

"Skvělý. Fakt skvělý."

"Ta síla je závislá na stavu tvojí mysli, na tvých emocích. Takže dokud nosíš onyx na svém krku, držíš ji zkrátka."

"A nedá se to nějak vypnout? Přece jen jsem trochu vyděšená z představy, že lidé kolem mě explodují, jen proto, že jsem se špatně vyspala."