Pondělí 19:30. Před dvěmi hodinami
Venku byla tma, v tichém šumění větru se ozval šílený smích a zvuky výstřelu. V lese se ozvalo kňučení a praskání suchých větviček. Člověk lovil svou kořist. Běžel za ní lesem a snažil se jí zasáhnout. Ubohé zvíře se svým zraněním bylo nuceno k běhu na zraněné noze. ,,Kde jsi!? Kde jsi ty malej zmetku!?" Křičel muž snad na celý les. ,,Až tě chytnu tak tě vykuchám jako rybu!" Znovu vystřelil, a netrefil se. Zvíře se schovalo za strom a lízalo si zakrvácenou nohu. Ozval se další výstřel a zasáhl strom u zvířete, to se dalo zběsile na útěk. Muž ho nemohl ztratit, sledoval stopy krve. Zvíře zakoplo o jednu silnou větev a spadlo na zem. Muž si na něj posvítil. Byl to jen malý zajíček, vypadal tak na dva měsíce. Člověk je ale stvoření které nezná slitování, namířil pušku rovnou na obličej zajíce. ,,A teď tě mám. Ty už mi neutečeš." Ozvalo se znovu křupání větví a z keře vystartovala malá liška, tak měsíc a dvacet dnů stará. Malý lišák se zakousl muži do nohy. Bolest byla velká, člověk nevydržel a spadl na zem. Ale nebyl pomalý, ani zajíc, ani lišák nestihli ani zareagovat a už je muž držel. Za nohy je dovláčel až ke svému autu a silně je hodil do klece.
21:30 současnost
Foxy
Probudil jsem se ve tmě, rozpoznal jsem kolem sebe zvuk motoru a smrad nafty. Pomalu jsem začal rozpoznávat barvy, a hlas přicházející zepředu. Moje uši byli ještě otupené a z hlasu jsem slyšel jen nesrozumitelný hluk. Podíval jsem se doleva, byl tam zajíc, koukal se na člověka a zakrýval si packama uši. Jsem lovec zajíců, ihned mě přepadla myšlenka zaútočit, ale byl jsem až moc oslabený. Hluk motoru se utišil, pak jsem ucítil pohyb s klecí ve které jsem byl, klec se trochu otřásala a pak zastavila, konečně jsem rozpoznal slova člověka, ale nic hezkého to nebylo. ,,Tady chcípnete!" A následně jsem vypadl z klece a spadl na zem. Kolem sebe jsem slyšel spoustu hlasů, každý mluvil naráz a nevěděl jsem ani o čem mluví, pak jsem zpozoroval stín blížící se ke mě. Ležel jsem tam a snažil se alespoň podívat co se děje. Na chvíli jsem zavřel oči, asi po minutě jsem je zase otevřel, viděl jsem už normálně, uslyšel jsem mluvení, pohnul jsem trochu nohama, necítil jsem už žádnou bolest. ,,Jsi v pořádku chlapče?" Ozval se hlas vedle mě. Byl to medvěd, asi půl metru vysoký takže větší než já, ihned jsem zpanikařil. Zvedl jsem se a šel trochu dozadu. ,,Kde to jsem?" Zeptal jsem se na jedinou otázku která mě napadla. ,,Na posledním místě které uvidíš před smrtí. Tady totiž zabíjejí zvířata a pak nás jedí. Přivezl tě sem, stejně jako nás všechny, lovec Vincent, tady u nás mu říkáme fialový muž." Fialový muž? ,,Proč mu tak říkáte?" Medvěd se podíval na ostatní a pak zase na mě. ,,Každého koho uloví, tomu udělá fialovou značku na čele, jako terč." A ukázal na fialovou tečku na čele. ,,Nikdo kdo tu byl se zatím ven nedostal. Vincent má jednu výhodu, má za pomocníka jednoho z nás, zeleného, potrhaného, podvraťáka Springtrapa. S tím zajícem nejsou žerty, od rána do večera tu hlídá, nikoho se nebojí, nikoho ani nic nemá rád, teda kromě vražd a loupeží. Za deset minut je tu, měl by si tu zatím všechny poznat, ale pozor, některé Vincent znetvořil, pořezal je nebo nabarvil, nebo tak něco, a já jsem Freddy. Divný že mám jméno já vím, všichni tu máme jména, vím že je toho na jeden den moc, ale pokud chceš přežít co nejdéle tak to musíš vědět, kdyby jsi něco potřeboval neboj se mě zeptat." Odešel někam dozadu a já tu zůstal sám. Mám se prý se všemi seznámit. Procházel jsem kolem ostatních, měl pravdu, opravdu někteří potřebovali pomoc, nesnažil jsem se na ně moc koukat, mohli by si to špatně vyložit. Usadil jsem se v rohu, celkem daleko od ostatních. To co mi Freddy řekl mě celkem vylekalo a potřeboval jsem se vyspat.
O pět minut později
,,Vstávat!" Zakřičel na mě někdo. Na chvíli jsem usnul, takže jsem byl hodně unavený. Koukl jsem se kdo to byl, asi pět centimetrů ode mě stál šíleně vypadající zajíc, nevím co mě to popadlo, ale z pohledu na něj jsem začínal mít hlad. ,,Ruženka se probudila. ZVEDNI SE!" Nijak zvlášť jsem se ho nebál, zato ostatní se krčili hodně daleko od něj. Prostě jsem zase položil hlavu a snažil se usnout. Ale Springtrap si nedal pokoj. ,,Říkám ZVEDNI SE!" A kopnul do mě. V tu chvíli se ve mě do mě doslova vbil adrenalin, zvedl jsem se a schodil jsem ho na zem. Než stačil vůbec nějak zareagovat stoupl jsem mu na ucho. Zakňučel bolestí a snažil se dostat mě z jeho ucha. ,,Pust mě ti šmejde! Nebo budeš litovat!" Chytl jsem ho pod krkem a zvedl do výšky. ,,Asi si neuvědomuješ že mluvíš s liškou. Mohl bych tě tady sníst a nedělalo by mi to vůbec problém..." Trochu zakňučel. ".... Ale já ti dám šanci se omluvit. Stačí říct promiň a já tě pustím. Nebo to tvoje ego nedovolí a mi budeme svědky velkého úpadku Springtrapa." Chvíli to vypadalo že se nechá vážně uškrtit, pak ale z posledních sil řekl. ,,P-promiň....." Pustil jsem ho, dopadl na zem a snažil se popadnout dech. Pak se na mě otočil a podíval se nenávistným pohledem. ,,Toho budeš litovat, budeš za to pykat!" Zakřičel, zavrčel jsem a on radši rychle utekl. Jakmile zaběhl za roh všichni mi začali tleskat. Já si jenom zase lehl a snažil se usnout.
Ráno
Vzbudil jsem se hodně brzo, ostatní ještě spali, napadlo mě se tu porozhlédnout. Prošel jsem opatrně přes všechny a šel ke dveřím. Zas tak velký nejsem, nemohl jsem dosáhnout na kliku. Podíval jsem se po zdi, byla tam paleta. Pomalu jsem jí odsunul a bylo tam malé okno. Tím bych se snad mohl protáhnout, kdyby to okno jenom bylo rozbitý. Vincent to vymyslel dobře, okno je tvrzené, a navíc je za ním další paleta, tentokrát přidělaná ke zdi. Na okně byl zámek, takže okno ani nemůžu otevřít. Mohl bych znovu přeprat Springtrapa a donutit ho aby nás odtud dostal, ale kdyby jsem o tom okně řekl kamarádům možná by jsme přišli na lepší řešení.
Zmlátit Springtrapa
Říct o okně přátelům
Zjistíte v dalším díle......
