Perfect Boy [CZ] (pozastaveno)

5.

Bydlíme v krajní čtvrti Bostonu, a tak je tu vcelku klid. Skoro žádná auta a autobusy z města.
Přestěhovali jsme se sem, když mi byly 4 roky. Dříve jsme žili v centru New Yorku. Změna bydlení z malého bytu do velkého domu se zahradou byla veliká, avšak hned první den jsem si to tu oblíbila.

------------------------------------------

Když jsem otevřela branku, tak mě s hlasitým štěkotem přivítal Monty.
V prosinci to budou 2 roky co Montyho máme. Vybrali jsme si ho v jednom útulku, když jsme tam jeli dát nějaké jídlo.
Ihned jsem se do něj zamilovala.
Je to ten nejlepší pes.

---------------------------------------

V obýváku mě přivítal táta.
,,Ahoj, zlatíčko!" řekl udělal na mě ten svůj obličej. Moc dobře ví, že to nesnáším.
,,No, nazdárek ." pozdravila jsem a rychle se vydala do pokoje.
Zrovna teď jsem neměla náladu na vtipkování.

Položila jsem všechny tašky na postel a pomalu začala třídit a uklízet všechny ty věci.
Nechala jsem obchoďáku nejmíň 2 tisíce.
,,No a co, to neva. Peníze jsou proto, aby se utrácely, ne." řekla jsem si a usmála se.

Potom jsem si zašla uvařit čaj a začala si číst svoji oblíbenou knížku.

...Seděl v koutě a zíral na ni.
Byl do ní úplný blázen.
Ale ona o něj ani nezavadila pohledem...

,,Čau Natty!" vykřikl Nick.
Proč vždycky vtrhne do pokoje bez zaklapání. Tahle část je knížky je nejlepší.
,,No, nazdar. Nevíš náhodou, že se klepe?!" odsekla jsem mu.
,,Jo, tak promiň. Chtěl jsem se tě na něco zeptat.
Nešla by si se mnou na chvilku na logboard?"

Zamyslela jsem se. Na longboardu už jsem dlouho nebyla a ráda jezdím společně s někým. Je to větší zábava.
Ale na druhou stranu, chci to dočíst, zbývá mi asi 35 stránek a hrozně mě zajímá, jak to skončí.

,,Tak co?! Půjdeš teda?" ptal se netrpělivě Nick.
,,No,... tak jo! Vezmi longboardy a sejdeme se dole."

Převlékla jsem si kalhoty a seběhla schody.
Společně s Nickem jsme vyšli na ulici. Začali jezdit a trochu taky blbnout.
Tahle chvíle mi připomněla, jak dlouho jsem nikde s bráchou nebyla.
Asi po hodině jsme se rozhodli, že už půjdeme domů.
Brácha běžel napřed a já si řekla, že si ještě jednou tu silnici sjedu.

Jela jsem vcelku rychle, rozhodně rychleji, než normálně.
V uších jsem měla sluchátka a užívala jsem si ten pocit chladného větru v obličeji. Najednou se v zatáčce objevilo auto.
Nestihla jsem zpomalit, ááá...

,,Není ti nic?" uslyšela jsem.
,,Ehm,ne. Jen mě trochu bolí hlava."
,,Je mi strašně líto, ale vůbec jsem tě neviděl. Jela si strašně rychle."
Usmál se a pomohl mi vstát.
,,Díky." řekla jsem.
,,Jsem rád, že jsi vypořádku." řekl a zároveň se podíval na hodinky.
,,A sakra! Promiň, už musím jet. Trochu nestíhám."
Ještě se jednou omluvil, potom nasedl do auta a odjel.

Jakože jsem to auto neviděla?
Asi jsem při té jízdě moc nevnímala.
Propadla jsem longboard a šla domů. Hlava mě pořád dost bolela...

----------------------------------------

Ták, další kapitola mého příběhu je na světě.
Doufám, že se vám bude líbit.
<3