Story of dragon - Vznik legendy [cz]

1.část

"Omlouvám se, za sebe i za něj.. Nepoznali jsme tě."

"Nikdy jste mě neviděli." Řekla jsem rychle a propalovala muže, který před chvílí držel dračí vejce v rukou.

"Ale i přes to."

"Ty!" Ukázala jsem na klonícího se muže a úplně ignorovala Lucasovu omluvu. Muž zvedl vystrašeně hlavu, ale hned ji zase sklonil.

"Budeš potrestán za svoji pošetilost." Zavrčela jsem a Nagge se k němu začala blížit s rozčepýřenýma šupinama na krku. Sledovala jsem jak kolem něj prochází a vydává hrdelní zvuky. Byla to hra. Naučit lidi nešahat na to, co její jejich je velmi jednoduchý úkol, když se připojí drak. Naštvanost ve mě trochu povadla, když jsem sledovala jeho zkřivenou tvář. Každou chvílí čekal svou smrt.

"Prosím, ušetři ho a potrestej místo něho mě." Ozval se Lucas. Přemístila jsem na něj pohled a chvíli ho zkoumala. Někdo z mého světa si podřídil vesnici. Cítila jsem skoro hrdost. Nagge stále chodila okolo muže a už se ho dotýkala letmými šťouchanci. Stála jsem tam s Addim vedle mě a přemýšlela. Nestačí to jako trest?

"Dobře, byl jsi spoluviník. Tvůj trest. Uřízni si ruku a hoď ji drakům." Nečekala jsem, že to udělá ale on nepřítomně vytáhl kudlu zpoza opasku a přiložil na ruku. Zatlačil a objevila se krev. Oddělal kudlu a napřáhl se. Srdce mi silně bušilo a já ho sledovala. Jeho tvář byla napjatá, tvářil se rozhodně. Můj mozek si tuhle zkušenost ukládal hluboko, aby na ni nezapomněl. Tihle lidé byly schopní se obětovat navzájem.

"Stačí!" Křikla jsem. "Svůj lid miluješ a klidně se pro něj obětuješ. Dávám ti milost. Jestli se ale stane něco podobného ještě jednou, odneseš to ty i viník. Nauč své lidi respektovat cizí soukromý. A teď mi prosím někdo ukažte kam si můžu odložit věci." Vyslovila jsem na rovinu, vše co jsem chtěla a otočila se k ostatním. Jeden muž začal zbírat moje věci a nést je do jednoho domu. Šla jsem tedy za ním s Nagge za zády. Addi cupital přede mnou a vyděsil ženu, která vycházela z domu, do kterého jsme mířila. Pousmála jsem se a vešla dovnitř.

****

"Velmi mě to mrzí." Začal opět Lucas po několikáté.

"Už je to v pořádku. Můžeš se ke mě prosím zase chovat jako k tygrovi po obědě? Bylo mi to milejší." Jemně jsem se usmála. Chvíli váhal, ale pak se usmál. Byla jsem ráda, že už ho prvotní napětí opustilo. Nebylo příjemné, že tu každý napjatě čekal, když jsem procházela kolem.

"Měli pravdu." Uchechtl se po chvíli. Povytáhla jsem obočí a čekala co z něj ještě vypadne.

"V čem?" Jeho odpověď mě natolik zaujala, že jsem se otočila a sledovala ho s mírně předkloněnou hlavou.

"Opravdu jsi nejmoudřejší dívka v tomto světě." Zaculil se na mě. Trošku jsem zčervenala a odvrátila tvář. Zasmál se. Nebyla jsem zvyklá na komplimenty, a rozhodně si na ně ani zvykat nechtěla. Zajímalo mě, kde se tu vzal, co tu doopravdy dělá a hlavně jak dlouho tu zůstanu já, ale on se pořád smál.

"Proč se směješ?!" Vyjela jsem po něm na oko uraženě.

"Jen tak." Náhle jsem pocítila mírný nátlak v hlavě. Zatočila se mi a já spadla na zem a zůstala tam ležet. Docházelo mi až moc dobře co se děje. Mísily se ve mě emoce. Nadšení s bolestí a stresem. Sedla jsem si a pohledem vyhledala dům, ve kterém leželo vejce. Čekala jsem na známé tupé štípnutí a následnou neznámou vzpomínku s jménem.

"Sowulo." Vyslovila jsem slovo, které jsem před tím nikdy neslyšela a všechno ve mně povolilo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a usmála se na Lucase, který na mě vyděšeně zíral.