Blue Neighbourhood [EreRi CZ] ☑

Wild 1/3

Z velkého proskleného okna jsem očima sledoval ubíhající krajinu. Vypadalo to tu tak jinak, jak u nás ve městě, nikde nebyly žádné obrovské šedivé domy s malými okny, nikde nebyla spousta aut ani ten kouř, který z nich vycházel. Nebe nebylo prázdné bez mráčků, ale jasně světle modré. Do bledých mraků, které mi skoro připomínaly ovečky, se opíralo slunce, jako kdyby se snažilo prorazit přes jejich pevnou, hustou sněhobílou načechranou vlnu, aby mohlo posvítit i na čistě zelenou trávu, která se rozprostírala do daleka a teprve až na kraji, kam jsem zatím dohlédl, se jen tak trošku rozmazala, ale nevypadalo to, jako kdyby na tom místě skončila. Naopak, působilo to na mě dojmem, jako kdyby byla nekonečná.

Už jsem tu s mamkou a tátou jednou byl. Byl jsem tehdy ještě vážně hodně malý – mohlo mi být tak něco kolem čtyř nebo pěti, teď mi už bylo devět a právě asi proto mamka rozhodla, že bych se sem měl jet i podívat sám. Moc jsem nechápal, proč nechtějí jet s taťkou se mnou, ale nevadilo mi to. Možná konečně oba dva uznali, že už jsem dost starý na to, abych mohl chodit po nástupišti sám, a abych mohl sám jet i vlakem. Mamka je totiž hrozně starostlivá. Ještě jako menšího mě nepouštěla ven, ale mně to vlastně ani nevadí, mnohem radši jsem doma, kde mám klid sám pro sebe. Slyšel jsem, jak táta mluví s mamkou, že takhle by to u malých dětí být nemělo, ale už nejsem malé dítě, a jak se chovám je jen o tom, jaký jsem a nemíním se měnit proto, že se mi moji spolužáci posmívají.

Každopádně mamka mi teda řekla něco o tom, že by teď chtěla být s tátou sama nebo co, a dodala za to, jestli bych nechtěl za strýčkem Kennym jet poprvé sám. Když mě hladila po vlasech, tak mi s úsměvem řekla, že si myslí, že už bych to mohl zvládnout. Hrozně mě to potěšilo! Mamka mi už věří natolik, aby mě někam pustila samotného! Co na to říkal táta, netuším, když jsem odjížděl hned druhé ráno potom, co mi to mamka řekla, tak nebyl doma a předtím vlastně taky ne... možná proto spolu chtějí být rodiče teď chvilku sami. Nejsem si úplně jistý tím, jak to rodiče mají, ale občas prostě chtějí být sami.

Možná jste se trošku pozastavili nad tím, proč bych chtěl jezdit za strýčkem Kennym, když jsem nejraději doma. Protože tady, kde strýček Kenny bydlí, je něco, co v našem městě není a popravdě jsem to zatím viděl jen tady. Do nedávna jsem si myslel, že je to moře, ale nedávno jsme se ve škole učili o tom, že to je oceán.

Oceán je veliká nikde nekončící voda. Je tam spoustu vody a na pobřeží je písek a hrozně mě baví jen tak sedět u kamínků mezitím, co si máčím nohy ve vodě. Mamka se vždycky hrozně bála a nikdy mě nepustila dál než na mělčinu, sotva mi voda omyla kotníky a už jsem slyšel Ne Ne Ne dál ho už nepouštějte, nebo se mi to dítě ještě utopí. Strýček Kenny se nad tím vždycky jen zasmál a říkal mi, že jednou mě určitě plavat naučí a budeme tam plavat spolu, třeba i pod vodou, až se mamka nebude dívat.

Nikdy jsem neviděl, jak to dole vypadá, ale když jsem se zkoušel potopit ve vaně se zadrženým dechem, uši mi zaplavila voda a já se najednou cítil, jak když jsem úplně jinde než na zeměkouli. Nic jsem neslyšel, jen vodu. Potom se do koupelny vřítila máma a hned mě vytáhla, a tak jsem zase musel poslouchat poučky o tom, jak to nesmím dělat a tak podobně, ale co je nejhlavnější, když jsem se takhle cítil jen ve vaně, jaké to asi musí být v tom oceánu... A teď, když sem jedu bez rodičů, tak bych konečně mohl jít možné trošku hlouběji než jen po kotníky.

Nějak moc jsem se nad tím vším zamýšlel, až se mi moje myšlenky zhmotnily před očima, jako kdyby někdo přečetl mou mysl a nakreslil přede mne to, co jsem si představoval. Viděl jsem velikánskou značku Blue neighbourhood, tak se jmenovalo to místo, kde strýček Kenny bydlel. A hned, jak vlak minul tuhle značku, se přede mnou otevřela nekonečná vodní plocha, podobně jako ta tráva před tím, jenomže na louce neuvidíte odrazy z paprsků od sluníčka, ale na oceánu ano. Byl plný maličkých i větších vln, i z téhle dálky bylo vidět, jak se pohupují, jak se v nich zrcadlí samo slunce, které bylo, i když vlastně na obloze, přesně vprostřed vší té nádhery.