Blue Neighbourhood [EreRi CZ] ☑

Talk Me Down 3/3

V životě v podstatě není nic jistý. Člověk si nemůže bejt jistej, jestli se dožije zítřejšího rána. Člověk si nemůže bejt jistej, kde večer složí hlavu. Nemůže si bejt jistej, jestli po vrácení z práce domů najde svůj dům na tom stejném místě, jako když odcházel, jestli v něm nejde ty stejné věci, jako když odcházel. Člověk si nemůže bejt jistej, jak se bude chovat k ostatním lidem, když ho ovládnou emoce, který se v sobě snaží držet pod pokličkou. Nemůže si být jistej, jestli se dokáže sám ovládat. Jestli se dokáže otočit od ostatních ve chvíli, kdy by měl, a na druhou stranu, nemůže si bejt jistej ani tou chvílí. Člověk si nemůže bejt jistej kolik času na Zemi mu zbývá. Jediný, čím si jistý být může, je kolik jeho času už uplynulo – v počtu let. Označit můj uplynulej čas dvaceti čtyř let třeba za polovinu mýho celkovýho času, je nesmysl. Smrt přichází náhle a protože je stejná svině jako její kamarád osud, tak většinou v momenty, kdy ji člověk nejméně čeká. U lidí, u kterých ji nejméně čeká.

"Levi, lásko si v pořádku?," ozval se vedle mne milý hlásek, který mne vytrhl ze spleti mých vlastních myšlenek. Jako kdybych se na moment ponořil do vody a teprve teď vyplaval zpět nahoru. Ocitl jsem se zpět ve vlakovém kupé. Venku bylo pořád stejně zamračeno, jako když jsme nastupovali a vyjížděli.

Ani nevím, kde už jsme, nebo jak dlouho jsem takhle přemýšlel. Celou cestu jsem byl víceméně v pořádku jen teď, jak jsme se začali k Blue Neighbourhood víc a víc přibližovat, jak se kola vlaku neúprosně hnala tím směrem, tak na mne padla ta atmosféra, která se od doby, co jsem ten dopis otevřel, držela jen v mé hlavě.

Pocítil jsem dotek na hřbetu dlaně a pomaličku se pootočil na místo vedle mne. Přívětivý úsměv na rtech, lesklé, laskavé oči, tak jako pokaždé, jako když jsme se poprvé viděli. I když jsem tomu ze začátku nedával žádnou velkou budoucnost, a potom, co se stalo, už vůbec ne, tak jsem věděl, že mne za každých okolností podrží. I když jsem na sobě nedával znát, jak se cítím, tak když už se mi náhodou nějaký výraz vkradl do obličeje, mohl jsem si být jistý, že v jeho snášení nebudu sám.

"Já..," začal jsem nejistě. Uhnul jsem pohledem na ruku na hřbetu té mé. Potom jsem pohled sklopil k zemi. Při pohledu na moji bílou košili, kterou doplňovala černá kravata a černé kalhoty, jsem si hned připomněl, jak se věci skutečně mají, a že už s tím nic neudělám. Právě proto jsem se pootočil zpět směrem k ní a věnoval jí takový pokus o úsměv, "Jsem v pohodě, Petro, nemusíš se bát." odvětil jsem, úsměv z mé tváře okamžitě zmizel a bledě modré oči jsem upřel opět na druhou stranu od ní.

Z velkého proskleného okna vlaku jsem očima sledoval ubíhající krajinu. Vypadalo to tu tak jinak, než jsem byl zvyklý. Tohle místo pro mne bývalo domovem, skutečným domovem. Když jsem si mohl jít sednout k oceánu a jen tak přerovnávat myšlenky v hlavě. Když jsem se jen tak mohl bavit s Kennym a jako malý kluk si s ním hrát. Měl jsem pocit, jak když sem skutečně patřím; k pobřeží, kde jsem se mohl dívat na slunce. A najednou, jako kdyby žádné slunce nebylo. Jako kdyby vyhaslo, a celé Blue Neighbourhood zahalila tma. Ze sytě modré oblohy se najednou stala metalicky šedá, jak kdyby nebe bylo z olova.

Vlak rychle prosvištěl kolem cedule s názvem sousedství. Každý další rok, co jsem tuhle ceduli vídal, tak se měnila. Prvně byla krásně barevná a s mým přibývajícím věkem se stala okoralou, ošoupanou. Podobně jako lodě předtím, než je Kenny natřel. Všechno kolem mi ho tak moc připomínalo. Tohle bylo místo, kam jsem jezdil za ním. Místo, kde jsem s ním vyrůstal, a i když to občas nebyl úplně med, tak to díky němu jsem teď tam, kde jsem. Žiji zpět ve městě. V bytě se svojí manželkou. Mám dobrou práci, dost peněz. A i přesto jsem nemohl zabránit myšlenkám na to, že v Blue Neighbourhood jsem se poprvé zamil–