Blue Neighbourhood [EreRi CZ] ☑

Fools (2) 2/3

Celou cestu jsem nechal víceméně mluvit Erena. Už jen proto, že já jsem toho neměl moc co říct. Nechtělo se mi mu vykládat, že můj táta podved' mojí mámu, když měla rakovinu. Že mě vyhodil z bytu, protože si tam potřeboval natáhnout nějakou novou kurvu. Že proto jsem jel do Blue Neighbourhood. A že jsem pár minut před tim, než mě oslovil, přemejšlel, jestli se zabít tak, že se oběsim, nebo utopim v oceánu. Eren vždycky do rozhovorů vnášel takové zvláštní pozitivní myšlení, který mi umělo docela jakž takž osvětlit den. Já jsem optimista rozhodně nebyl, a on na mě tak působil. I když lítal hlavou někde ve mracích, tak to evidentně nebylo až tak od věci.

Vždycky chtěl pomáhat lidem a moc u toho plavat, a najednou je z něj v osmnácti plavčík, kterej ještě ke všemu umí jezdit na prkně, takže se mu jeho sen asi splnil, hádam. Jeho rodina se z Blue Neighbourhood odstěhovala do nedalakýho města, byla to spíš taková vesnice prej, ale podle toho, co mi povídal, to tam bylo rozhodně větší než tady, což dost možná bude tim, že tady je to kurva malý. Jenomže jeho prej furt táhlo něco sem zpátky. Takže potom, co mu bylo třicátýho března osmnáct, se přestěhoval zpátky sem, spolu s nějakym svym kamarádem, nebo kym, asi jsem ho ještě neviděl, ale Eren mi o něm navykládal teda víc než dost. Každopádně to nejpodstatnější asi je, že se jmenuje Armin a že žijou spolu. V nějakym menšim baráku blízko pláže.

"No, a tak rok potom, co si sem přestal jezdit, jsem teda začal jezdit na prkně. A v sedmnácti jsem vyhrál první cenu! A tam mě teda viděli plavčíci jakože normálně od oceánu, co tam dělali, a nabídli mi to místo, tak jsem to vzal." 

Erenovo vyprávění nebralo konce. Díky bohu, že už jsme byli konečně před dveřma do domu. Když jsme procházeli jen tak kolem zahrady všimnul jsem si, že moje taška už tam neni. Předpokládam že Kenny ji vzal dovnitř, i když jsem na něj byl ostrej. Ale on se začal chovat jako kretén, takže to neni moje chyba.

"No, a Armin jako neumí plavat, ne, tak jsem ho to začal nějak trošku učit a docela to jako jde. Mikasa mi řikala, že bych si měl jako starší otevřít nějakej kroužek a učit tam děcka plavat, ale to se mi zdá jako děsně velká zodpovědnost. I když by to určitě muselo bejt boží..." 

Kriste ten kluk vůbec neví, co mele. Zachraňuje životy borcům, co neuměj plavat a zdá se mu moc velká zodpovědnost pracovat s děckama. Což bude možná tím, že furt sám je ještě děcko, i když je starší jak já. Zdání klame. Jestli jsem jen na moment zauvažoval o tom, že Eren dospěl, tak se to může stahovat tak maximálně k jeho tělu. Uvnitř je to furt stejně horkokrevnej, ukecanej parchant, jak byl vždycky.

Evidentně ho ani moc neobtěžovalo, že jsem na něj nijak nereagoval. Dál si mlel svoje, a já sáhnul do kapsy od kalhot, abych moch vyndat klíče a dostat se tak dovnitř. Zlozvyk ještě z města, na kterej si budu dlouho odvykat. Kenny dveře nezavírá. Tady v týhle vesnici se vlastně vůbec nezavíraj dveře. Neni to tu takový jako ve městě. Člověk se nemusí bát, o co všechno přijde, když nechá přes noc otevřeno. 

Takže jsem do dveří jenom lehce kopnul nohou v tenisce, až se se zaskřípáním otevřely a před náma se odhalil dům, ve kterym jsme spolu jako menší trávili sakra hodně času.

"Wow," ozval se vedle mě Erenův ohromený hlas, "tak to je hodně nostalgický." oznámil mi s úsměvem na rtech a smíchem ve slovech. 

Nemohl jsem nesouhlasit upřímně. Hned jsem si vybavoval, co všechno jsme tady dělali jako kluci. Jak jsme společně jedli v jídelně, když nám Kenny vařil špagety. Jak jsme si jen tak hráli na schovávanou mezi nábytkem a bylo nám absolutně jedno, že si zadřem' nějakou třísku. Jo... bejvalo to zajímavý. Jenomže to jsme byli ještě oba dva malý a blbý a považovali jsme hledání toho druhýho ve starym seschlym vrzavym domě za vrchol zábavy.