Damned Holidays [Larry+Eleanor]

Chapter 7

   Neodtáhla se, což bylo špatné znamení. Třeba už jsem ji takhle líbal včera, a tak jí to nepřišlo divné. Bylo mi hrozně, ale přeci to teď neodpískáš, Tomlinsone!, pomyslel jsem si a tak jsem dál pokračoval v líbání jejích rtů a přirazil ji na stěnu jeskyně. Při tom nárazu se naše rty na chvíli od sebe odtrhly a ona se vzpamatovala.

   „Louisi! Co to k sakru děláš?“ zeptala se mě nechápavě, ale její reakce nebyla taková, jako byste obvykle očekávali. Žádné odstrčení mě. Žádný pokus o uplavání mi. Žádná facka. Prostě nic. Jenom se stále nechala tlačit mým tělem na studenou skálu.

   „Jak jsem řekl, tvůj život stojí za prd a tak se ti ho snažím trochu zpříjemnit.“ řekl jsem jemně a už se nakláněl k jejímu krku, který jsem posel několika polibky. Nechala mě. Dokonce mi začala rukama putovat po zádech.

   Louisi, tohle ale vůbec není dobrý! Vymysli už něco, co tě dovede k nějaké odpovědi!, vztekal jsem se sám na sebe.

Odtáhl jsem se od jejího krku a přešel na tvář. Kousek od ucha jsem zašeptal „Tedy, ne že bych ti ho mohl zpříjemnit úplně, ale pár polibků mě nezabije.“

   „Víš, ale doufám, že to nemusíš dělat. Vím, že mě nemusíš.“ řekla a trochu mě poodstrčila dozadu.

   „Ale no tak, El! To není pravda. Mám tě rád, možná…“ nakousl jsem a pak se umlčel.

   „Co možná, Louisi?“ zeptala se zvědavě. Nedalo jí to a začala si spojovat události dnešního dne do nějakého závěru, který měl co dělat s krabičkou v mé kapse, kterou ‘nešťastnou‘ náhodou zahlédla.

   Jo! Přesně jak jsem chtěl. Teď z toho jen vycouvej.

   „Ale nic.“ řekl jsem nevinně, uculil se na ní a rychle uplaval pryč.

   „Louisi!“ slyšel jsem jí zakřičet, ještě než jsem se potopil, abych podplaval vodopád. Na břehu jsem rozprostřel na zem ručník a lehl si na něj.

   Když se El konečně vyhrabala na břeh, tak jsem jí pokynul, aby se ke mně připojila. Lehla si ke mně na bok a hlavu si položila na můj hrudník. Objal jsem jí jednou rukou a druhou si zastrčil pod hlavu.

Po chvíli mlčení a koukání na obrovitánskou skálu s vodopádem před námi se El zeptala zcela neočekávaně na otázku, na kterou jsem nebyl připraven.

   „Zdá se ti o Harrym často?“

   Věděl jsem přesně, na co naráží a přemýšlel, jak z toho co nejvíc vytěžit pro mé účely, když už se teda ptala.

   „Co? O Harrym? Mně se o něm nezdají sny.“ hrál jsem zmateného a zapíral.

   „No dneska dopoledne se ti třeba zdál.“ upřesnila, ale zdála se rozhozená z mé předchozí odpovědi.

   „Ne nezdál!“ řekl jsem tvrdě a ona zamrkala z toho, jak byla z mé odpovědi úplně mimo.

   „Ale tak…“ nechápala, i když myslím, že jedna varianta další ji už napadla. Podíval jsem se jí do očí, a když na mě hleděla jako vystrašené štěně, tak jsem se, jakože vzpamatoval a vyhrkl na ni s tónem, který měl zařídit, aby si myslela, že lžu.

   „A jó. Harry. No jistěže to byl Harry. Jó, zdá se mi o něm poměrně často, když spolu nejsme. A když jsme, tak na něj musím taky pořád myslet.“

   Nechtěl jsem, aby na to něco říkala. Chtěl jsem jen, aby jí to šrotovalo v hlavě, tak jako ostatní věci, které už se jí tam proplétaly, proto jsem rychle pokračoval.