Happy endings? I don't think so. √

Coffee, talk and monster

Perrie's part:

Konečně zpátky v Londýně. Sice miluju cestování, ale být doma je pocit k nezaplacení, zvlášť když mi za zadkem nebudou pořád stát holky. Už to bylo vážně otravné. Jinak je mám vážně ráda, nevím co bych bez nich dělala, ale co je moc, to je moc. Jinak za chvíli se mám setkat s Harrym v jedné ze Starbucks kaváren.

Schovaná jenom za slunečními brýlemi vcházím do kavárny a jdu rovnou k pultu si objednat, jsem tady totiž o 15 minut dřív. "Co si dáte?" zeptá se mě mile slečna za pultem. "Karamelové latté, velké prosím." odpovím ji s úsměvem. "Jméno?" zeptá se mě ještě. "Louise" řeknu svoje druhé jméno, zaplatím a postupuji si k vydávajícímu pultu.

Druhá slečna mi konečně podává moje latté a s přáním hezkého dne se se mnou loučí. Já se vydávám do zadní části kavárny, abychom s Harrym měli co nejvíc soukromí. Sundám si sluneční brýle a protože mám ještě čas, tak si prohlídnu sociální sítě. Asi jsem do svého mobilu natolik zažraná, že si ani nevšimnu Harryho sedajícího si naproti mě.

Slyším mírné odkašlání, tak pomalu zvedám hlavu. Nejdřív moje latté s mým druhým jménem a kousek za ním je kelímek s jménem Edward. Když konečně zvednu pořádně hlavu, za stolem se na mě šklebí Harry. Okamžitě se mi po tváři roztáhne úsměv. S Harrym jsme vždycky dobře vycházeli, nechápu bulvár, Harry je skvělý člověk a ten nejlepší kamarád, co si člověk může přát.

"Ahoj, tak jak se máš?" zeptá se mě okamžitě, když zjistí, že mu konečně věnuji svoji plnou pozornost. Bože, už zase ta otázka. Co si všichni myslí, že jim budu odpovídat?! "Ahoj, mám se fajn. Co ty? Nemáte teď turné?" slušně mu odpovím, ale snažím se nahodit další téma, abychom se nemuseli bavit o mě.

"Nesnaž se měnit téma Edwards, stejně na tebe dojde řada." Sakra, poznal to. "Já se mám dobře. A ano, máme turné. Pár měst v Evropě, pak Amerika a končíme tady doma v Anglii a Irsku." dopoví a koukne se na mě pohledem ala teď mluv ty a hlavně pravdu nebo si mě nepřej. Jen si povzdechnu a kouknu mu do očí.

"Já nevím co chceš slyšet Harry. Jsem zklamaná, zlomená, moje srdce je rozbité na několik kousků. Jsem loutka, které někdo přetrhal nitky." řeknu mu všechny svoje pocity, ale místo toho aby se mi ulevilo, se mi jen přitíží. Harry si toho ale bohužel všimne.

"Perrie? Jsi v pohodě? Nechceš jít na vzduch?" chrlí na mě jednu otázku za druhou, ale já ho sotva vnímám, protože ho skoro neslyším, přes to pískání v uších. "Jsem v pohodě, jen už budu muset jít. Úplně jsem zapomněla, že má dneska přijet mamka. Promiň." snažím se mu přesvědčivě odpovědět a přitom vstávám ze židle, díky bohu bez zakymácení.

"Vážně? Nechceš radši doprovodit?" ptá se mě starostlivě. Já si beru do ruk svoje netknuté latté a s lehkým úsměvem mu odpovídám. "Jsem v pohodě, nemusíš si dělat starost. Tak snad jindy. Ahoj." loučím se s ním a odcházím z kavárny, abych se co nejrychleji dostala domů, kde leží mé prášky. A že jich není málo.

Jen pro upřesnění jedny antidepresiva ráno, druhé večer a ještě stabilizátor nálady. Však proč ne. Jen kdyby něco z toho pomáhalo. Tak nějak dojdu k mému domu, samozřejmě nevnímám svoje okolí, takže mě dost překvapí, když se přede mnou objeví Harry, který mě chytá okolo pasu a silně tiskne k sobě, protože kdyby to neudělal, asi už ležím na zemi.

"Vážně Perrie? Jsi v pořádku?! Vždyť sotva jdeš. Pojď pomůžu ti domů." odpor je v tomto případě marný, stejně bych na to neměla ani sílu. Pomalu dojdeme ke dveřím, vyndávám klíče a společně s Harrym vcházíme dovnitř. Harry mě dovede do obýváku, kde mě uloží na gauč. "Donesu ti nějaké léky. Kde je máš?" ptá se mě.