Příběhy na zamyšlení...

Je smrt dobrá volba?

Vždycky jsem si říkala, jaké by to asi bylo být sama na Zemi.
Představovala jsem si, jak nebudu muset dodržovat žádná pravidla, nebude mi nikdo říkat, co mám dělat, nebude mi nikdo nadávat do hnusný děvky a nebudu konečně muset uklízet ten podělaný dům.

Nesnáším to tady. Vždycky jsem nesnášela...
Napadlo mě už tolikrát to tu skončit, skončit se vším... Bylo by to pro mě vysvobození.
Říká se, že sebevražda je sobecký čin, a proč? Protože vaší smrtí ublížíte lidem, které vás mají rádi, ale mě nikdo rád nemá... Tak proč se tak moc bojím se zabít?
Možná proto, že to nechci jen tak vzdát... Nechci, aby vyhráli, nenechám je vyhrát!!

***

"Megan, kolikrát ti mám říkat, aby jsi ty kytky zalévala pořádně? " křičela na mě macecha mezitím, co jsem umývala nádobí.

" Zalévala jsem je včera, nemůžou se pořád zalévat, když se přelejou, 'umřou'" vysvětlovala jsem ji už asi 10x.

"Laskavě mi nežli!! Já sama vím, co je pro mé kytičky nejlepší! "

"Dobře... Jak chceš" řekla jsem si spíše pro sebe. Do toho na ni řvala moje nevlastní sestra, že zas potřebuje nový šaty. Včera to byly nový boty. A předevčírem tričko. Každý den něco... A macecha ji to samozřejmě koupí, jak jinak...

Popadla jsem tašku a konečně odešla z tohohle blázince. Bohužel ne na dlouho. Za chvilku vejdu do jiného blázince.

"Čau děvko! " pozdravil mě kluk, který je tu hvězda, všichni ho mají rádi, všichni k němu vzhlížejí, všichni až na mě. Je celkem ironické že mi říká 'děvko' když jsem ještě s žádným klukem skoro ani nepromluvila.

Ještě pár lidí mě pozdravilo tímto způsobem. Nechápu že to mají zapotřebí, proč se prostě na mě nevykašlou.

Tahle škola je jedna velká díra. Těším se až odsud vypadnu.
Celý můj život jenom čekám... čekám na zázrak, co mě vytáhne z tohohle podělaného života.

Jdu do učebny psychologie . Sednu si jako vždy úplně do zadní lavice, kde je mě nejmíň vidět. Dneska si prý pustíme nějaký příběhy na zamyšlení. Tohle téma už mě odjakživa bavilo, takže jsem se na to celkem těšila.

"Dobrý den, jmenuji se Jonathan Jefler. A dneska vám povím pár krátkých příběhu na zamyšlení." představí se chlap na obrazovce ve středním věku, s tmavými vlasy a hubenou postavou.

"Můžeme začít...
... znáte to? sedíte, oči zahleděné do dálky, hledající pravdu, lesknou se slzami touhy po životu naplněném láskou... hledám smysl života, smysl bytí... pro koho tu jsem, proč tu jsem, kdo jsem, CO JSEM ???
Prázdná myšlenka bloudící hlavou hledá obsah svého tvaru...
Jsem duše, jejímž úkolem je poznání a hledání pravdy... Překonání překážek nabízí další schůdek k paprsku moudrosti...
Chtíč hmotných věcí souzní se skázou čistoty našeho srdce a touhy, zavíráme oči před tím, co je pro nás nejduležitejším, věříme v uspokojení dokázané smysly, nikoliv vnímané a cítené něčím nepoznaným...
Proto nehledejme smysl v požitcích hmotných a nám známých, hledejme sami sebe v nových úhlech, krásu svého nitra, rozdávejme sílu a pozitivum v sobě násobeném pocitem potřebnosti pro jiné..."

Řekl ještě pár příkladů, ale ty už jsem neposlouchala. Zamyslela jsem na to co řekl jako první. Pro koho tu jsem, proč tu jsem, kdo jsem, CO JSEM ??? A já si uvědomila, že ani na jednu otázku neznám odpověď.

Chtěla bych mít rodinu, která by mě milovala, která by mě podporovala, která by mi vždycky připomněla, proč žít... Přátelé, který by mě rozesmáli, který by mi pomohli se vším a který by mě měli rádi... Prostě bych chtěla pro koho žít...

Vždycky jsem si říkala, že to nevzdám, že se něco změní, že někdo nebo něco příjde a bude to lepší. Ale nic nepřichází. Takhle čekám už od doby, co moje máma umřela. Bylo mi pět, když se to stalo.
Už to nezvládnu. Už mě to nebaví pořád čekat.

Po škole jsem šla na útes, kde je krásně vidět na krásné moře. Chodím sem si odpočinout. Je to tu nádherné. Nic hezčího jsem nikdy neviděla. Proto jsem si řekla, že to je ideální místo, kde umřít...
Těsně před tím než jsem chtěla udělat krok a zabít se, mě napadlo, co když tam nahoře je to ještě horší než tady? Vždyť přece nevím, co tam nahoře je, jestli vůbec tam něco je. Třeba není nic...
"I nic je lepší než tohle. A horší než tady už to nikde není." řekla jsem si nahlas a udělala krok a skočila.

Řítila jsem hroznou rychlostí dolů. Bylo to tak rychlé a neskutečné. Cítila jsem se tak svobodně a úžasně jako už dlouho ne. Smrt nejde popsat, prostě se to stane. Cítila jsem náraz a jak moje duše opouští moje tělo. Bylo to tak rychlé, že jsem ani necítila žádnou bolest. Bylo to skvělé, škoda že tohle zažiju jen jednou. A pak už si nic nepamatuju. Jako kdybych usnula.

Probouzím se a kolem mě je bílo, nic jiného jenom bílo. Rozhlížím se jestli uvidím něco jiného, ale nic.
Pak se najednou ozve hlas, ale nikdo tu není.

"Zdravím Megan Romanová" snažím se přijít na to odkud ten mužský starý a důrazný hlas přichází.

"Vítám tě ve vyhnanství..."

"Co? Vyhnanství?"

"Ano, vyhnanství! Jsi tu protože jsi nebojovala za to, co chceš a vzdala jsi to. Pro takové jako ty nemáme tady v nebeském ráji místo. Už navždy budeš tu a přemýšlet o tom co jsi udělala a kolik lidí by bylo rádo za to, co jsi měla na Zemi."

"Ale já neměla nic. Neměla jsem jediného člověka, co by mě měl rád."

"Nic? Měla jsi střechu nad hlavou, měla jsi školu, kterou stačilo jen vystudovat a pak si hledat práci a koupit si dům. Stačilo jen čekat. A že tě neměl nikdo rád? Tvoje matka tě měla ráda, dohlížel na tebe každý den a každou noc. Byla pořád s tebou jen jsi neviděla. Ale ty jsi ztratila naději a vzdala jsi to. Nikdy nesmíš ztratit naději! Teď budeš za svůj čin pikat!"

Dořekl poslední slovo a pak se hlas vytratil. Chcete říct, že už navždy budu tady?

Víte, jak jsem říkala že není horší místo než tam dole? Spletla jsem se. Tohle je horší místo.

A jak jsem říkala že, když budu sama na Zemi tak nebudu dodržovat žádná pravidla? Ano, nedodržuju žádná pravidla, ale to není žádný život.

Lituji svého rozhodnutí.