Příběhy na zamyšlení...

Je zdraví nejdůležitější?

Myslíte si, že zdraví je tou nejdůležitější věcí na světě?
Tak jak je možné, že úplně zdraví lidé páchají sebevraždu? Jak to, že existuje tolik zdravých a přitom nešťastných lidí, kteří nemají žádný smysl života? Moderní medicína se všemožnými prostředky snaží co nejvíce prodloužit život lidem, kteří nemají pro co žít. Možná, že se v blízké budoucnosti hranice lidského věku opravdu posune o pár let či desítek let dál. A zasáhne to právě tu generaci, která o to stojí ze všech nejméně, protože má už teď v mládí sebedestruktivní sklony.

***

Jmenuji se Oliver Growth. Je mi 22. Nemám ženu, ani děti, žiju sám. Před rokem mi zemřeli oba dva rodiče. Prarodiče už taky nemám. Jsem právník. A protože nemám nikoho s kým bych trávil čas, pracuji každý den kromě víkendu. Svoji práci dělám dobře. Říká se, že jsem nejlepší právník v tomhle městě.
Jsem středně vysoký a štíhlý. Mám krátké tmavě-hnědé vlasy a hnědé oči.
Už přes dva roky jsem nebyl nemocný.

Každý den dělám vlastně jedno a to samé dokola. Vstanu, nasnídám se, vyčistím si zuby, obleknu se a jdu do práce. Tam jsem celý den, a pak jdu domů a rovnou do postele.
O víkendu je to o trochu lepší. Chodím každou neděli do nemocnice za dětmi, které nemají rodiče a mají rakovinu. Přispívám jim penězi, jak jen to jde, aby se měli větší šanci uzdravit. Také se jdu občas projít po městě a sleduju lidi, jak žijí šťastný a spokojený život s lidmi které je mají rádi.
Můj život je jako rutina. Nikdy jsem si nestěžoval. To já jsem si vybral tenhle styl života. Ale teď když vidím ty spokojené a veselé lidi a zamyslím se, taky bych chtěl někoho, na kom by mu na mně záleželo.

...

Byla neděle a já jako každou neděli šel do nemocnice kouknout se, jak se těm dětem daří. Je nádherný pocit, když darujete někomu peníze a je možné, že možná díky vám se má šanci někdo uzdravit.

„Ahoj" pozdravila mě malinká holčička a sedla si vedle mě, když jsem zrovna koukal na obrázky, co namalovali děti.

„Ahoj" odpověl jsem a usmál se ní.

„Proč tu jsi vždycky jen v neděli?" zeptala se mě takovým droboučkým hlasem.

„Protože musím pracovat, víš? Už jsem dospělí a ty musí pracovat. Jednou to budeš dělat taky."

„Až se u zdravím a vyrostu budu lékařkou."

„To je super...Jak se jmenuješ?"

„Laura, a ty?"

„Oliver"

„Proč sem chodíš? Ty tu někoho máš?"

„Nemám, chodím sem, abych se podíval, jak se máte."
Laura chtěla něco říct, ale v tom jí zavolala doktorka, že se má vrátit zpátky na pokoj.

„Ahoj, tak zas příště." usmála se na mě a já ji jen zamával.

„Omlouvám se, je hodně komunikativní." omlouvala se mi doktorka.

„To je v pořádku. Jsem rád, že jsem si s ní mohl popovídat"

„Víte, jsme vám velice vděčný za to, co pro ty malé děláte."

„Nemusíte mi děkovat, jsem rád, že můžu aspoň něčím pomoct."

...

Od téhle neděli jsem každou neděli strávil povídáním a hraním si s Laurou. Ona je neuvěřitelná. Člověk by řek, že mi už poleze na nervy, ale já jsem rád trávil čas s ní. Bavilo mě to. Dokonce jsem tam začal chodit i v sobotu. I když ji je jen pět, skvěle jsem se vždy bavil. Vždycky přišla s něčím novým. Nejdřív s doktorkou pak s malířkou, později princeznou a teď astronautkou.
Laura pokaždé, když jsem tam přišel se rozeběhla a běžela mě obejmout a byla radosti bez sebe, že si se mnou může zas hrát
I když to nebyla moje dcera, připadalo mi, jako by byla. Vážně mi na ní začalo záležet a přál bych si, aby se uzdravila a mohla žít normální život.

„Všimla jsem si, že poslední dobou trávíte hodně času s Laurou. A tak mě napadlo, co kdyby jste ji adoptoval? Jste slušný člověk a vypadá to že Lauře je s vámi do dobře." trochu mě tímhle doktorka zaskočila. Nevěděl jsem co říct. Samozřejmě že bych byl rád, kdyby bydlela se mnou, ale nejsem si jistý jestli bych to zvládnul. Co když udělám něco špatně...

Doktorka viděla asi můj výraz a tak pak dodala. „Samozřejmě vám se vším pomůžeme, a navštěvovat ostatní děti můžete pořád. Nečekám, že se rozhodnete hned, ale prosím zapřemýšlejte o tom... Pro Lauru by to bylo skvělé. Neměla to zrovna jednoduché a s vámi se mi zdá, že taková veselejší než normálně. "

„A co její nemoc? Nebyl by s tím žádný problém?"

„To rozhodně nebyl. Jednou za čas by jste sem šli na kontrolu a jinak se může léčit doma."

„Dobře, zapřemýšlím o tom. Každopádně děkuji."

„To mi děkujem vám." usmála se na mě mladá doktorka.

Moc dlouho jsem o to nepřemýšlel. Bylo jasné už na začátku, že takovouhle nabídku neodmítnu. Takhle ji můžu mít pořád u sebe.

Druhý den jsem šel potvrdit, že Lauru adoptuju. Ta mladá hezká doktorka z toho byla snad víc nadšená než já. Hned mi dala podepsat nějaké papíry.
Pak jsem se musel domluvit se sociálním pracovníkem, aby mi potvrdil, že můj byt je vhodný pro výchovu dítěte. Udělal jsem ji tam její vlastní pokojík. Je nabarevný do vesmíru, na strop jsem nalepit svítící hvězdičky. Postel měla do tvaru kosmické lodi. Měl jsem z toho radost.
Tohle všechno trvalo asi dva týdny, než mi všechno potvrdili. Pak jsem si musel vyslechnout, co mám dělat, kdyby se naskytl nějaký problém s nemocí.
A pak přišel ten krásný den, kdy jsem si mohl konečně odvézt Lauru domu. Byla stejně natěšená jako já.
Když viděla svůj pokoj, div že nevyskočila z kůže. Mám radost, že se jí líbí.
Požádal jsem kvůli ní, aby mi změnili pracovní dobu, abych ji stihnul vždy vyzvednout ze školky.
Samozřejmě jsme jednou za čas navštěvovali nemocnici, jako jsem to měl ve zvyku předtím.
Její nemoc se čím dál tím víc zlepšovala. Zachvilku vypadá, že bude zdravá.

Od té doby, co mám Lauru je můj život takový obohacený. Případá mi, že můj život jakoby začal mít nějaký smysl. Mám pro koho žít. Mám někoho na kom mu na mě záleží. Teď už patřím mezi ty lidi, co chodí na procházky s lidmi, které má rád a smějí se a jsou šťastný.

Zdraví možná je důležité, ale rozhodně není nejdůležitější.