V člověkem nedotknuté přírodě pobíhala malinká vlčátka vesele z jedné louky na druhou. Přesněji to byly vlčí slečny. Menší vlčice se jmenovala Merillin, která měla snehově bílou srst, bílé zářící tesáčky a hnědé pronikavé oči. Její starší sestřička Tamara, byla čistě hnědá, s dlouhými tlapkami, které byly jedny z nejrychlejších v dalekém okolí. Její modré oči byly jako ta nejprůzračnější studánka.
O pár let později se z roční Merillin stala patnáctiletá vlčí slečna a z Tamary nádherná šestnáctiletá vlcice. Tyhle dvě slečny bez sebe nikdy nedaly ani ránu.
V teplých letních dnech se vesele koupaly, jako když byly malé. Spolu s ostaními vlky nabírali do tlam vodu a cakali ji po sobě. Merillin i Tamara dávali na dění kolem jejich smečky pozor a nebály se výchovně zavrčet, když někdo ohrožoval bezpečnost ostatních. Každý den při západu slunce staly na kraji skály, kde měly přehled o všem co se děje v jejich údolí. Vítr jim vlál do nádherných srstí, které se vlněli do jeho rytmu. Se zavřenýma očima zhluboka dychaly čistý vzduch, který jim přinášel klid v duši. Všechny jejich strasti, trápení padaly za ně v podobě stínu.
