Díky harmonii, kterou vlčice nesly v srdci, všechno dění ve smečce měly pevně pod kontrolou.
Jednoho dne, když začalo svítat, Merillin zvedla prudce čenich a chtěla začít vrčet. V tom ji zabránila rozespalá Tamara, která ji hlavou přejížděla po boku. Merillin zatřásla hlavou a přemýšlela, co to vlastně zacítila. Když slunce na obloze zaujalo správnou polohu, sehraným zavytím probudily svou smečku do krásného rána. Po tom, co se vlčí slečny vymáchaly kožichy ve příjemně chladné vodě, sebou placly na louku, kde usnuly. Po pár hodinách je probudil hlasitý jekot od vody. Zmateně se postavily na nohy a mířily tam. Když ovšem spatřily, proč je tam takový hluk, zastavil se jim dech. Dva nový vlci. Vlčice se ani nepohly. Když je vlčí smečka spatřila Merillin a Tamaru, všichni si prestali všímat nových dvou vlků a sklopili hlavu. Vlci se otočili ke slecnam. Jeden z nich měl menší tělo, šedivě zářivou srst, modré křišťálové oči a na krku stříbrný obojek. Merillin se otřepala, otočila se a byla na odchodu. Najednou ji zastavil výštěk, který signalizoval aby zůstala. Otočila se. To ten šedý vlk. S úsměvem na ni koukal, a Merillin se pomalu začala ztrácet v jeho neodolatelnych očích.
Druhý vlk byl mohutné postavy, jeho srst zářila černou tmou, ve které se zaleskly i šedivé chlupy. Měl uraženou část předního zubu, ale ten úsměv to nemohlo zkazit. Obě slečny stály jak opařené. "Tak ja si myslím, že bychom si mohli tykat....já jsem Paul a tohle je John." Dodal s úsměv šedý vlk. Slečny měly před sebou těžké rozhodování. Mohly je hlasitým vrčením vyhnat z území, které patřilo jim. Nebo mohly vlky přijmout.
