Byla dívka, která vyrostla mezi upíry. Nikdo z nich jí nikdy neřekl jinak než Kenesto, což je upíří výraz pro mladého upíra, či lépe řečeno Prcek. Dívce to nijak nevadilo. Sama si již své vlastní jméno, které dostala od rodičů nepamatovala. Byly jí totiž sotva tři roky, když ji jeden upír pokousal a u toho zabil celou její rodinu.
Většinu času chodila Kenesta v černo-rudém oblečení. Pokuď nebyla ve svém pokoji, nebo sama s vůdcem rodu, chodila se zakrytou tváří pod hlubokou kápí. Ale takto to u upírů tohoto rodu chodívalo. Nikdo se neznal tváří, jen jménem a to ještě většinou přezdívkou. Jen vůdce měl dovoleno znát jejich pravé identity.
Kenesta pod kápí skrývala modro-zelené svůdné oči, drobný nosík a plné rty. Vlasy barvy zlata si většinou splétala do francouzského copu, aby jí moc nevyčuhovaly zpod kápě.
Zde v upířím sídle žila už dvanáctým rokem. Většinou tu byla spíše sama. Neboť ostatní upíři do sídla docházeli tak jednou ročně na každoroční schůzi. Párkrát do měsíce jí tedy přišel navštívit i vůdce, ale ani ten tady nezůstával na noc.
Když byla mladší, zařídil jí vůdce alespoň lidskou chůvu a od sedmi začala na velkou část roku docházet do internátní školy živlové magie, kterou před tisíciletími založila její předkyně.
Upíří sídlo však považovala za domov. Měla tu vše co potřebovala k přežití. Navíc se nacházelo na neobydleném ostrově asi tři kilometry na západ od pláže. Tam chodila Kenesta hlavně za měsíčního světla, kdy mohla být blízko bohyni Nyx.
Někdy, když byl úplněk, ji vůdce vzal do hlavního kouzelnického města Sintia stea, v lidském jazyce Poslední Naděje, na trhy, kde se dali potkat všechny bytosti temna. Kenesta tyto trhy milovala, neboť na nich mohla být sama sebou a nepředstírat, že je člověk, tedy čarodějka.
Kenesta si myslela, že její život nemůže být lepší, ale vše se změnilo, když chodila do posledního ročníku ve škole.
V září tam oslavila svoje patnáctiny a spolu se svými kamarádkami se akorát chystala na vyučování toho dne. Zvedaly se od snídaně, a připravily se na odchod na jejich první hodinu což byla magie živlu ohně. Když k nim přišla ředitelka školy.
„Kenesto, doprovodila byste mě prosím do ředitelny," řekla přísným hlasem.
„Samozřejmě, madam," odvětila Kenesta. Ještě se podívala na své kamarádky, které ji ujistily, že ji na hodině omluví a vydala se za ředitelkou ven z jídelny
Na chodbě vešly do teleportačního portálu, který je přenesl před dveře ředitelny, které ředitelka otevřela a pobídla Kenestu ke vstupu.
Když byly uvnitř, ukázala ředitelka na židli před jejím psacím stolem, aby se Kenesta usadila a poté si sama sedla za stůl.
„Kenesto, mám pro vás špatné zprávy," začala ředitelka opatrně. „Dnes ráno mi přišel dopis od jednoho z vašich upířích soukmenovců, ve kterém mi sdělil, že vašeho vůdce zasáhla kletba smrti."
Kenesta na ni zůstala chvíli nechápavě hledět, než se informace dostala až do jejího mozku.
„Cože? Jak se to mohlo stát?" nechápala, ale v očích se jí objevily drobné slzy.
„Vím, že to pro vás musí být těžké, ale bohužel tuto informaci nevlastním. Ale v tom dopise jsem byla požádána, abyste se okamžitě vrátila do hlavního sídla."
„Kdy mohu odjet?" zeptala se okamžitě Kenesta.
„Můžete samozřejmě ihned. Dovolila jsem si vás uvolnit z vyučování na čtrnáct dní, aby tato událost neměla žádný vliv na vaše výborné výsledky a vy jste se mohla v klidu smířit s danou věcí."
