Kriugská dívka

Kapitola I.

Tma. Černočerná tma. Obklopovala mě ze všech stran. Nevěděla jsem co mám dělat. Chtělo se mi křičet, ale hlasivky jakoby byly z kamene. Chtělo se mi plakat, ale pokaždé když mi po tváři stekla slza, cítila jsem krev mohutně se linoucí z hlubokého šrámu. Nedokázala jsem na nic myslet, vůbec přemýšlet. Jak se jmenuji? Kde to jsem? KDO jsem? Tyto otázky se mi neúprosně proháněly hlavou, ale já na ně stále nenalézala odpovědi. Prostě jsem jen tak ležela uprostřed ničeho. Ničeho, kdesi nikde. S každým nádechem jsem se chtěla vzchopit a rozeběhnout se, ale moje tělo odporovalo. Najednou se se mnou začala točit celá země a já myslela, že už konečně přijde konec. Ale namísto toho, jsem v dáli zahlédla pronikavou záři. Přibližovala se, byla stále blíž a blíž a jediné co jsem si přála bylo, aby to už všechno skončilo. V tichu jsem náhle zaslechla, jakýsi šepot: ,,To není možné! To nemůže být ona.'' Řekl kdosi s velmi hlubokým a výhružným hlasem. ,,Povídám ti, že je to ona, Klaudiusi. Přísahám ti na svůj život. '' Když jsem tohle uslyšela, náhle se mi zatajil dech. Mluví o mě. Určitě mě znají a vědí, kdo jsem, ale jak by mohli? Když ani já sama sebe neznám? Z hlubokých myšlenek mě však vyrušily hlasité kroky. Nade mnou se objevila silueta mohutné postavy, která na mě zírala. Nehybně jsem ležela a po chvíli jsem se zeptala: ,, Kdo jsi? '' Než mi záhadná postava stačila odpovědět, tak jí někdo, nebo spíš něco, srazilo k zemi. Přímo přede mnou se odehrávala brutální bitva a já nebyla schopná ničeho. Bylo mi snad ještě hůř než před chvílí. Viděla jsem jak se rvou, ale nebylo to takové, jako když sledujete bitvu středoškoláků. Bylo to jiné. Všude tříštila krev a zanedlouho se i ke mně dostal potůček. Netrvalo dlouho a hlasy rváčů utichly. Jeden z nich byl mrtvý. Ale který? Proč by někdo na někoho takhle brutálně útočil? Najednou, jako by se začalo rozednívat. Na zemi v kaluži krve jsem zpozorovala postavu muže, který nade mnou ještě před chvílí stál. Chtěla jsem znát odpověď. Odpověď na to, kdo jsem. Ale také na to, kdo je ten útočník. Vedle mrtvoly ležel ten druhý muž. Dýchal z hluboka a po chvíli si z břicha vytáhl nůž s hlasitým zasténáním. Zvedl se a kráčel ke mně. Když ke mně přišel, sehnul se a jeho pohled se střetl s tím mým. Jeho azurově modré oči se upínaly na mou maličkost. ,, Už jsi v bezpečí, nemusíš se ničeho bát. Se mnou jsi v bezpečí.'', opakoval neustále dokola. I když to bylo dosti děsivé, cítila jsem se v bezpečí. Potom ke mně natáhl svalnaté paže, pohladil mě po vlasech a vzal mě do náručí. Odcházel se mnou opačným směrem, než bylo světlo, ale já se s ním cítila opravdu v bezpečí...

,,Dobré ráno.'', pronesl známý, ale přesto cizinský hlas. Otevřela jsem oči, když mě náhle oslepilo nezvyklé světlo. Pohledem jsem přejížděla sem a tam, ale nemohla jsem se zorientovat. Nevnímala jsem nic, jen obrysy, tvary, siluety. Až se můj pohled upřel na postavu. Byla to postava útočníka, který včera někoho zavraždil, ale zachránil mi život. Tedy, těžko říct, zdali to bylo opravdu včera, nebo dnes, nebo předevčírem. Neměla jsem pojem o čase. Seděla jsem na jakési improvizované posteli a zírala na urostlého, svalnatého, snědého mladíka, který byl od pasu nahoru nahý. Zmateně jsem odpověděla: ,,Dobré ráno.'' Už jsem chtěla začít chrlit všechny otázky, když z něj náhle vypadlo: ,,Dáš si čaj? '' V téhle chvíli jsem byla už relativně v klidu a tak jsem prohodila: ,,Jo jasně, díky. '' Tedy alespoň jsem se snažila být v klidu, ale ve skutečnosti jsem v sobě pociťovala silnou paniku a pocit ztísněnosti. Byla jsem s neznámým mužem, který je vrah, v nějaké postarší chajdě a vlasy jsem měla slepené krví. Zdálo se mi to, nebo to byla realita? Co se to se mnou stalo? Už jsem se mohla hýbat, mohla jsem mluvit, ale stále jsem nevěděla kdo jsem. Hlasité zapískání konvice s vodou mě vyděsilo tak, až jsem nadskočila. ,, Tak prosím, tady je tvůj čaj'', řekl cizinec a postavil mi na dřevěný, krásně zdobený stolek šálek čaje. ,,Díky'', odvětila jsem krátce a stydlivě jsem začala srkat teplý čaj ze svého hrnku. Ale potom jsem ve lžičce zahlédla svůj odraz a zhrozila jsem se. Přes celý obličej jsem měla jizvy. Pláč, vzpomněla jsem si. Když se mi chtělo plakat, tak jsem cítila, jako by mi slza ryla do tváře. Byla jsem zmatená. A zničeho nic jsem vykřikla: ,,Kdo jsi?! A kdo jsem vlastně já? '' Jeho výraz nebyl ani tak překvapený a s klidným hlasem mi odpověděl: ,,Já jsem Erik a jsem stejný jako ty. '' Nerozuměla jsem mu, a proto jsem se ho zeptala: ,,Cože? Stejný? Jak stejný? '', vychrlila jsem ze sebe. Usadil se pohodlně a začal vyprávět:,,No, víš, my jsme stejní. Jsme jeden a ten samý druh. Jsme předurčeni k tomu, abychom zabránili Klaudiusovi a jeho poslíčkům převzít vládu. O Klaudiusovi už jsi jistě slyšela, že ano? Musela ti o něm říct tvoje matka, když tvůj otec nemohl. '' Druh? Klaudius? To je jedna z těch postav, které jsem slyšela. Kdo to vůbec je? Moje matka? A otec? Uvědomila jsem si, že potřebuji znát více odpovědí. A tak jsem se neostýchala zeptat se: ,, Kdo je Klaudius? Nikdy jsem o něm neslyšela, nikdo mi o něm nikdy nevyprávěl. Tedy aspoň myslím. Vůbec nic si nepamatuji. Pamatuji si jen tu tmu, hlasy a někoho osloveného jménem Klaudius. A pak to, jak nade mnou stál a pak už jen tebe, jak jsi ho zavraždil.'' Chvíli se na mě koukal, ale pak začal: ,, Opravdu si nic nepamatuješ? To je zvláštní. Někdo na tebe musel použít arbicullum, aby ti vymazal vzpomínky. A ten co jsem ho zabil, to nebyl Klaudius, to byl jen jeden z jeho poslíčků. A co za hlasy jsi slyšela?'' Upřel na mě oči a já ze sebe vysypala: ,,Zaslechla jsem, jak někdo, zřejmě Klaudius, říká, že to není možné, to nemůže být ona . Na což mu druhý hlas odpověděl, že je to možné, že je to ona a že mu za to ručí životem. Mluvili o mě?'' Na chvíli znejistěl. ,, Ano, mluvili o tobě '', pronesl. ,, Ale proč Klaudius nemohl uvěřit tomu, že jsem to já? Jak je vůbec možné, že mě zná? Že mě znáš ty?'' Zeptala jsem se zvědavě, ale také trošku zoufale. ,, Vypadá to, že ti budu muset celý příběh odvyprávět. A nebo víš co? Já ti půjčím tuhle knihu a tam se dozvíš odpovědi na všechny tvé otázky. Musím jít něco zařídit, tak zůstaň tady v bezpečí. Tady se ti nic nemůže stát. Zatím si můžeš tu knihu přečíst a až se večer vrátím, tak se spolu někam vydáme, ano? '', řekl uklidňujícím hlasem a zmizel za dveřmi.