Kriugská dívka

Kapitola III.

                     ,,Hmm, je to moc dobré", poznamenala jsem. ,,Taky proto, že jsi si jí ulovila sama." ,,No, ale ty jsi jí pak připravil a zpracoval. Bez tebe bych to asi nezvládla." ,,Ale prosím tě. Zvládla bys to. A teď se pořádně najez, protože i když město není tak daleko, tak nevíme co nás ještě po cestě může potkat, takže bychom se měli co nejdříve vypravit." Přikývla jsem a hladově jsem se zakousla do kusu masa. Byla jsem šťastná. Cítila jsem se naprosto úžasně. Věděla jsem, že se mi nemůže stát nic zlého, když jsem s ním. Byla jsem doopravdy zamilovaná. Ale velkou otázkou pro mě stále zůstává kdo jsem. I když se zdá, jako kdyby jsem na to zapomněla, tak jsem nad tím musela neustále přemýšlet. Vždyť nevím nic o sobě, natož o mých rodičích. Dobře, vím, že můj otec zemřel  a moje matka mi vymazala vzpomínky, aby mě uchránila. Ale proč? Proč to dělala? nedokážu na to najít odpověď. A myslím si, že jí ani dlouho najít moct nebudu.

Teď není vhodná doba. Mohlo by to ohrozit nejen mě, ale i celý svět.  A takové riziko nelze podstoupit pouze kvůli zvědavosti puberťačky. Musím na tyhle otázky prostě zapomenout...

,,Co vůbec dělá tvá rána?", vyrušil mně z hlubokých myšlenek Erik. ,,Myslím, že se to lepší." ,,Ukaž, podívám se na to", řekl a odkryl mi ránu. ,, Teď to trošku zabolí", upozornil mně a vyčistil mi ránu vodou. Bolelo to, ale dalo se to zvládnout. ,,Dobré?", zeptal se nakonec. ,,Jo, už je to dobré. Myslím, že už můžeme vyrazit." ,,Jen uhasím ohniště." Zbytkem vody zhasl plamínky, popadl všechny své věci a pokračovali jsme. ,,Co bude dál, až přijdeme do města?", přerušila ticho moje otázka. ,,Nejdříve se porozhlédneme po nějakém domě, potom půjdeme na nákupy a nakoupíme všechno co budeme potřebovat. Oblečení, vybavení, zbraně. A pak se přesuneme k samotnému výcviku. No a potom budeš už připravená čelit našemu světu." ,,To se mi líbí", pronesla jsem a objala ho. Už jsem se těšila na náš dům, kde budeme společně žít. Vyšli jsme z lesa a před námi byla rozsáhlá louka a za ní už jsem zpozorovala město. A pak mi došlo...

,,Je to město, kde jsem žila? Myslím do té doby, než jsem se ocitla na tom místě, kde jsi mně zachránil." ,,Ano, je." A co má matka? Nehledala mně? Vymazala mi paměť, aby mně ochránila, ale když jsem několik dní nebyla doma, tak se o mně nezajímala? To mi nedává smysl. ,,A co moje matka?", zeptala jsem se Erika naléhavě. ,,Myslíš proč tě nehledala, když jsi byla pryč?"Přikývla jsem. ,,To, že vymazala vzpomínky tobě, nebyla jediná mysl, kterou vymazala. Nechala si vzít i své vzpomínky." Cože? To ne. Takže ona si mně vůbec nepamatuje. Vůbec neví, že existuji a že bych mohla být v nebezpečí. ,,Ale... Proč jsi mi to neřekl?", začala jsem ho obviňovat. ,,Protože se to dá napravit. Tvá matka žije stále tady ve městě, takže se s ní můžeš sblížit. A až přijde ta správná chvíle, tak se vám oběma vrátí vzpomínky. Slibuji. Zařídím to, ale chce to čas. Nejdřív musíš zapadnout."

,,Děkuji ti. Za všechno." ,,Nemáš zač", řekl a usmál se na mě. Město už nám bylo na dosah. Už jsem si strašně přála poznat svou matku. Během hodinky pomalého kráčení přes pole jsme se dostali do civilizace. Bylo to sice malé město, ale bylo to město. Byli tu domy, obchody, restaurace. A nemuseli jste si potravu lovit. I když to byla celkem zábava. 

Erik hned zamířil k jednomu z domů, které lemovaly okraj města. Byl prázdný. Nikdo tam nebydlel, ale i přesto byl zabydlený. ,,Jak jsi mohl tak rychle sehnat dům?", zeptala jsem se udiveně. ,,Patřil mé sestře", řekl se skleslým hlasem. ,,Aha. Omlouvám se." ,,Ne, v pořádku." Byla jsem zvědavá, jak se jí to stalo, ale radši jsem se ho neptala. Věděla jsem, že v sobě skrývá velkou bolest. Jen co jsme vešli do domu, odhodil věci na bíle lakovanou komodu, která byla hned vedle dveří. Všechno tu na mě působilo velice příjemně. Dům sice neměl zahradu, ale měl terasu, na které byla křesla. Naproti vchodovým dveřím byly schody ze světlého dřeva s železným, ozdobným zábradlím. Nalevo se nacházel obývací pokoj. Na podlaze, před koženým světle hnědým gaučem, který byl postaven uprostřed místnosti, ležel chlupatý bílý koberec. Naproti gauči byla plochá obrazovka, kterou z obou stran obklopovala dvě velká okna se sametovými závěsy. Na stěně bez oken byla knihovna se spoustou knih, fotografií a dekoračních předmětů. Za obývacím pokojem byla kuchyně s jídelnou. Kuchyně byla čistá, s ostrůvkem uprostřed. Jídelní stůl se dvěma židlemi byl u okna. Byl to překrásný dům. Když jsem vyšla nahoru po schodech, našla jsem zde tři pokoje. Jednu ložnici s koupelnou, která byla velice pěkně zařízená. Nebyla velká, ale přesto v ní bylo dost prostoru. Velká postel s železným rámem a sametovým přehozem vynikala ve světle hnědě vymalované místnosti. Oknem do místnosti pronikala sluneční záře, která se odrážela od zrcadla na skříni. Zbylé dva pokoje měly koupelnu společnou. Koupelna byla stejně zařízena, jen měla přístup z obou dvou pokojů. Vana, vedle ní sprchový kout, naproti umyvadlo s velkým osvětleným zrcadlem a barevně sladěnými ručníky a mýdly. Jeden z pokojů mně uchvátil. Smetanově natřené zdi, jednolůžková postel s železným čelem do prostoru, naproti které stála starší, bíle natřená komoda s šuplíky. Na ní bylo zrcadlo, které bylo ověšeno světélky. Na komodě byla lampička a fotografie v rámečkách. U okna bylo posezení. Místo na relaxaci u okna pokrývala příjemně hnědá pokrývka a celý obvod okna byl lemovaný polštáři různých velikostí a odstínů hnědé a béžové. Byl to opravdu překrásný pokoj. Když jsem však chtěla otevřít dveře druhého pokoje, Erik mně zastavil.

,,Zadrž!", vykřikl na mě.

,,Proč, co se děje?", zeptala jsem se s vykulenýma očima.

,,Myslím, že na tohle máš zatím čas. Nejsi na to zcela připravená. S výcvikem začneme, ale až později. Teď si musíš odpočinout. Musíš být utahaná. A taky hladová."

,,Fajn", prohodila jsem lhostejně.

Ale proč? Proč přede mnou skrývá to, co je v té místnosti? Nejspíš tam budou zbraně. A všelijaké jiné věci, které Kriugové nutně potřebují ke svému přežití. Ale vždyť mi to stejně jednoho dne bude muset ukázat, tak proč to neudělal teď? Dostala jsem se do strachu a nejistoty...