Life in memories

2- Memory loss

Když jsem se znovu probudila, měla jsem už o trošku víc energie. Začala jsem se rozhlížet po místnosti. Všude okolo mě byly různé přístroje a hadičky. Nevěděla jsem, na co jsou a ani proč tu jsem. Co se vlastně stalo? Moje hlava byla plná otázek, na které jsem neměla odpověď. Jedna otázka mi, ale pořád vrtala hlavou. Kdo jsem? Nevěděla jsem to. Nevěděla jsem nic. Všechno mě bolelo, ale nejvíc hlava.

Zase se otevřely dveře a v nich ten stejný doktor jako včera. Měl složku s papíry jako včera. Oblečení měl taky stejné. Když přišel až ke mně, celou si mě prohlédl a odpojil jednu hadičku.

„Dobrý den slečno Smith."
Konečně vím aspoň kousek svého jména.

"Dobrý den." Můj hlas byl hrozně chraplavý a tichý. Divím se, že mě vůbec slyšel.

"Slečno Smith víte jak se jmenujete?" V mojí hlavě to začalo šrotovat. Jak se jmenuju? Možná to začíná na M, A nebo S nebo, počkat S.... Se, Sa, Sar...Sara.

"Jmenuji se Sára?!" odpověděla jsem, ale nebyla jsem si jistá. To jméno ke mně nesedělo nebo ano.?

"Slečno Smith vy se nejmenujete Sara, ale Veronica."

Veronica už mi zní líp, ale kdo je Sára?

"Na co poslední si pamatujete?"

"Já...já si pamatuju na... na hluk a pak...pak už jen tma." dořeknu moji koktavou odpověď.
Doktor se na mě podívá smutným pohledem.

"A na něco jiného, cokoli, třeba jen nějaká věta, co vám uvízla v hlavě, věc kterou si vybavujete, nějaké jméno nebo třeba..."

"Sára." Doktor najednou mlčí.

"Jediný na co jsi pamatuji je jméno Sára. Nevím komu patří, ani kdo byla ta Sára, ale to jméno je jediné na co si pamatuji." Dotor se na mě podívá s úsměvem, ale není upřímný, něco se za ním skrývá.

"My už teď půjdeme a vy musíte odpočívat. Kdyby jste něco potřebovala, tak zazvoňte. Nashledanou slečno Smith." Všichni se otočili a já zůstala zase sama.