Senshi Taro

~Imperial~

Dvojice mužů šla po bílé cestě z oblázků a ty se jim podrobovaly pod podrážkami bot. Všechny byly přizpůsobivější, než Taro. Ve své mysli se vzpouzel a odmítal trávit svůj čas s tím druhým. Nezná ho, nevěří mu, je mu do morku kostí nepříjemný a navíc mu stále neřekl co mají vlastně v plánu. Mohl by se na místě otočit a odmítnout tuhle misi o které ví kulový. Ale bylo by to poprvé, co by se vzepřel jinak, než ve své hlavě. Bylo by to zklamání i pro něj samotného a proto je po dlouhé době nezdravě nerozhodný. Své kroky ovšem nezastavuje, následují rázný předvoj v podobě Kurana. Ten má pocit, že červený koberec by byl příhodnější, než ty kluzké šutry, u kterých musí člověk vynaložit pro efektní chůzi daleko větší energii. Pousměje se nad tím a pohodí si v ruce pro lepší úchop váček s věcmi, které neposedně zachrastí.

Není ovšem sám s tímto pocitem. Jejich záda bedlivě sleduje pár smutných očí patřící starému muži, který je na tu strastiplnou cestu vyslal. I on si myslí, že by si jejich kroky zasloužily daleko lepší rozloučení...je si totiž jistý, že je vidí naposledy. Bez jediného slova podpory, bez jediného slova díků. Měl tušit, že to Kurano tak zařídí, vždy takový byl...mladík vyhýbající se hlubším emocím, proto je pro svou práci jedinečný a nenahraditelný. Teď zbývá jen otázka, jestli je Taro tím pravým společníkem pro takového jedince. Nemohl se přeci mýlit, oba je zná velmi dobře a proto je vyslal na jistou smrt pro dobrou věc... samozřejmě... jak ironická fraška. Ztěžka se zapře o zábradlí a oči se mu ve svitu zapadajícího slunce zalesknou, místo toužebného rozloučení. Zapamatuje si tento pohled zachycený v pomyslném obrazu plném narudlého světla a odlesky naděje, kterou představují oni dva...slunce a měsíc...černá a bílá...tichá hora a rozbouřené moře. Jen naprosté protiklady můžou zajistit rovnováhu.

Do zvuku odíraných kamínků se po chvilce přidá i Kuranův hlas.

„Ty Taro... všímáš si, jak jsou naše jména zvučná? Myslíš, že je to náhoda? Nebo to má nějaký skrytý význam?" zasměje se přes rameno na svého nohsleda a okamžitě ho zaskočí ta temná aura, která se mu snad dostává i do nosu. O konverzaci v uvolněném stylu se už tedy nesnaží a mlčky dojdou až k naleštěnému vozu s pohonem přední nápravy nesoucí označení Imperial LeBaron. Chrysler se srdcem upřímnějším, než všechna lidská dohromady. Tarovi zjihne obličej a nevěřícně se ohlédne po tom maniakovi, který je zřejmě navíc staromódní.

„A co moje auto?! Nemůžu ho tady jen tak nechat, když nevím kdy se vrátím."

„Bude v pořádku Taro. Rozhodně víc, než kdybys ho dalších pár dní vodil po silnicích svým stylem." Další lehké pousmání doplní otevřením dveří u řidiče a kývne tomu bezvěrci, aby nasedl na místo spolujezdce.

„Můj dobrý přítel od policie se zmínil, že už jim na stanici docházejí pokutové bločky. Hahaha. Které mimochodem neplatíš."

Taro vztekle napodobuje pohyb otevírání dveří a na zadní sedačky odhodí knihu, která má pro něj význam, asi jako Pohádky z mechu a kapradí v japonské verzi.

„Zjevně víš i mou oblíbenou značku zubní pasty a barvu spodního prádla! Neskutečný! Proč to všechno? Přestaneš se konečně tvářit jako všeználek a řekneš mi o co tady jde?!" Začíná být opravdu frustrovaný se špetkou zvědavosti a litry vzteku. Místo odpovědi se mu dostane zvuku nakopnutého motoru, který spokojeně zabublal a rozehnal život do celého těla vznešeného automobilu. Po chvíli se jeho řidič otočí na svého spolujezdce, který na něj nepřestává mlčky naléhat díky zlostnému pohledu.

K: „Nehraju si s tebou na kočku a myš z nějakého vrtochu. Kdybych tady na tebe všechno vysypal rovnou, budeš reagovat přehnaně a pateticky, stejně jako předtím, kdy jsem se o to pokusil. Nicméně...chápu tvou momentální náladu. Zlobíš se hlavně kvůli faktu, že já o tobě vím všechno, zatímco ty..."