Senshi Taro

~ Zavři oči, nastav dlaň~

Ticho kolem něj narušoval tu noc jen občasný zvuk motorů a kol vzdálených aut, chvátajících za něčím, nebo ničím. Obojí v tuhle dobu vyjde na stejno. Nezáleží na ničem, co by obyčejný člověk mohl, nebo musel. Nic není důležité, nezbytné, nebo snad potřebné. Vše stejně jednou skončí, tak na co se tím zaobírat. Nač řešit malichernosti, jako je vědění, spása, umění, ctnost a spravedlnost. Nač vytyčovat cíle, žít podle mott, vybírat si správné cesty. Všechny vedou jen jedním a jasným směrem. Co pak to nikdo nevidí?!

Oh ano...přesně takhle by rád přemýšlel...přesně takhle by moc rád na všechno zapomněl jen pohnutím svých myšlenek. Nejde to...nikdy to tak nemůže jít.

Tu noc ještě něco narušilo to posvátné ticho mimo veškeré hemžení a neony. Železné klapnutí zapříčiněné cvičeným pohybem zápěstí a následné otření pazourkového kolečka o křemen. Slabé zapraskání právě zapáleného tabáku a tichý výdech chvilkově osvícené tváře, která ticho jinak nenarušuje. Osvícené... kdyby osamocená bytost tušila, jak se o ní píše, zasmála by se...alespoň jednou a od srdce, jestli nějaké má. Alespoň jednou by si totiž přál zažít ten pocit. Pocit osvícenosti, ač přesně nikdo neví jak si tuhle frázi vyložit. Může být vysvětlení několik, nebo žádné, jelikož nic takového neexistuje? Snad mu jednou někdo bude schopný odpovědět na otázky, které si dává, ale odpovědi nemá.

Zvučné cinknutí uhasí hřejivý plamen a studená ruka vklouzne s jedinou cenností do kapsy. Moc přemýšlí a dělá to neustále. Příčí se mu to, ale nemůže s tím přestat. Na druhou stranu se v tom vyžívá a zapadá hlouběji do svých složitých myšlenkových pochodů, takže není od věci, když o něm všichni mluví jako o podivínovi a samotáři. Vadí mu to?...Sám neví. Co vlastně ví....otázek každým dnem přibývá stejně rychle, jako v podzimní čas listí na vlhké půdě a tlející trávě. Má tohle období moc rád. Je přeplněno množstvím hutných vůní, zvlášť v odlehlých částech Nagoy. Ty u pobřeží v lásce nemá...ruší ho šumění vody a lámání vln. Přijde mu to děsivé a nekontrolovatelné, jako voda samotná. Je to jediný živel, ze kterého má absolutní respekt. Oheň se dá uhasit, před větrem skrýt, ale voda se dostane všude.

Oklepe se nad tou úvahou a seskočí z placatého kamene, který mu dopřával pohodlí svým mechovým porostem. Zmiňovaný vítr začal nabírat na síle a smetl z nedopalku větší část popela.

„Vím, vím...Je čas!"

Broukne si polohlasně a odcvrnkne nedopalek sprostě do náruče přírody, která ho chtě nechtě přijme s despektem. Slova však nepatří větru, který by dával nějaká znamení. Je to odpověď na pípnutí pageru v pouzdru u pasu. Jako kvočna, která svolává svá kuřátka...stejně tak oni jsou tímhle otravným zvukem den co den povoláváni svým krysařem.

Stáhne si rázně rozevláté cípy tmavě modrého kabátu a srovná ho tak na ramenou. Zákeřný poryv větru, který mění svou svěžest za chladnější verzi a příslib blížící se zimy, mu ho ovšem znovu rozhodí, jako dvě těžká křídla a odhalí tak nemalý arzenál. Je asi jediný, kdo si na vycházky do lesů bere dvě dvoukilové Desert Eagle 50, dva devítkové Glocky, jeden nůž stejného výrobce a dvě Beretty 92F. Rád zaměstnává při práci obě ruce. O výbavě jeho vozu, ke kterému se pomalým krokem přibližuje, později. Proto je jeho těžký kabát dobrým společníkem mezi obyčejnými lidmi, kteří o světě neví zhola nic. Na jeho vnitřní straně jsou všity řady kapes pro zásobníky. Nosit takovou zátěž je nenucený tréning, po kterém ho už nezaskočí problémy s obratností.

Po krátkém příkazu palce na dálkovém ovladači se zdvihnou boční dveře bílého vozu, který má do své původní barvy asi tak daleko, jako jeho majitel k městu. O pár chvil ale tuto rapidní vzdálenost zmenší na nulu... Jednou v tom autě určitě zařve a pevně v to doufá, jelikož je to jedna z příjemnějších variant smrti. Má jich v pomyslném seznamu víc než mnoho. Celý dosavadní život je jí přeplněn. Setkává se s ní každým dnem a většinou je to jeho ruka, která ji vyšle.